Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Michael Hauser: Velká změna

O stejném a jiném v historii

 

Změna všude a nikde

 

Stalo se zvykem dívat se na dnešní svět jako na nekonečné kolotání změn, jež do svého víru strhávají další a další prvky naší reality. Slyšet je o reformách, transformacích, nové revoluční technologii, Obama ve volbách zvítězil se sloganem „Změnu! Věříme v ni“ a jistá agentura poskytující sociální služby tvrdila, že je nutné každého půl roku měnit sociálního pracovníka, aby si na něj klient nevytvořil závislost. Objeví se reklama, předvolební leták, politické heslo a všude je nějaká změna. Kdo si ale dokáže představit, že se něco opravdu změní? Všichni vědí nebo aspoň tuší, že tu něco nehraje.

Vzniká a zaniká dnes vůbec něco? Možná už to ani neodpovídá půvabnému slovu nikání vytvořenému českými filosofy v 19. století. Nikání vyjadřovalo jedním slovem proces vznikání a zanikání, který se odehrává v přírodě i ve společnosti, a postihuje soupatřičnost obojího: vznik něčeho je zároveň začátkem cesty k jeho zániku, přesně tak, jak se to říká ve středověké skladbě Oráč z Čech: jakmile se člověk narodí, už se jeho smrt přiblížila. My se můžeme tázat, kde je začátek a konec toho, co je kolem nás. Věci nejprve vypadají jasně. Začátkem současné doby je listopad 1989, začátkem minulého režimu únor 1948, začátkem první republiky říjen 1918… Jasné to je pouze tehdy, když se na minulost díváme jako na sled společenských útvarů s jejich vlastními názvy. Co by se stalo, kdybychom tyto názvy na okamžik zrušili a viděli něco jiného, než je forma vlády nebo vlastnické poměry? Co jiného? Kontinuitu, podobnost, nepřetržitost, stálost. Takové poznání je zapotřebí k tomu, abychom si uvědomili, co znamená velká změna, tj. historický zlom, při němž se tyto linie přeruší a vznikne skutečný začátek.

Není však hledání historických zlomů marné? Někdo řekne, že lidé jsou stále stejní, jiný má za to, že stále stejná je i ekonomika. Jaký rozkvět místních podnikatelů musela ve středověku přinést stavba nového hradu, slyšel jsem před lety od jednoho mladého českého filosofa. V historických filmech se líčí středověk a starověk stále více tak, jako kdyby tehdejší lidé mysleli a jednali stejně jako my a pouze nosili jiné šaty. Dalo by se to nazvat kostýmová historie. Individuální i společenské ideály zůstávají stejné a mění se pouze kostýmy, v nichž lidé chodí.

Odpovídá to dnešním představám o odlišnosti. Odlišnost jsou především vnější znaky. Jsou to dredy, tetování, tibetské přívěsky, nehty nalakované v různých barvách. A jiné formy odlišnosti, jako je vegetariánství nebo menšinová sexuální orientace, už nepředstavují nějaké vyčlenění z většinové společnosti. Není to nic, co by bylo v rozporu s liberální tolerancí. Jestliže se tato odlišnost setká s nějakou diskriminací, právo je většinou na její straně.

Reálná odlišnost je nepřítomná nebo aspoň neviditelná. V posledních dvou staletích byla v některých politických či uměleckých hnutích nebo též v průkopnických tvůrcích a filosofech, které většinová společnost ani instituce zprvu nepřijímaly. Zmizení reálné odlišnosti má zvláštní efekt. Minulé doby, jejich společenské vztahy, étos, životní nastavení, se jeví jako prodloužení současnosti: není v nich nic, co by bylo zásadně odlišné. Na tento efekt, jímž se vymazává odlišnost minulých dob, se v diskusích o alternativách většinou zapomíná a mluví se pouze o alternativách přítomných nebo budoucích.

Je tu však pozoruhodný vzorec: zmizení reálné odlišnosti ochromuje celkovou historickou představivost. Budoucnost i minulost je prodloužením přítomnosti. Souhrnně řečeno, s koncem reálné odlišnosti zmizela odlišnost budoucnosti a minulosti, a náš dnešní svět se stal jedinou představitelnou skutečností. Přítomnost se mění ve věčnost. Adorno a Horkheimer psali o zkameňování (petrifikaci) daných poměrů. Dnes však zkameněl samotný obzor, na který se díváme, i když před tímto obzorem je clona: krajní proměnlivost, těkavost, nestálost znaků, slov, obrazů a životních podmínek.

Ano, to je naše doba. Spojení krajní tekutosti a krajní zkamenělosti. V tomto napětí žijeme a toto napětí je vepsáno do naší každodenní reality i do našeho myšlení.

 

Postkomunismus jako naplnění minulého režimu

Historickou představivost ochromuje i zkušenost s listopadem 1989. Byla to vůbec přelomová změna? Většinou se mluví o odlišnosti minulého a současného režimu, ale uvažujme o tom, co všechno se nezměnilo, i když zdánlivě se změnilo téměř vše. Kolik stereotypů z minulého režimu se pouze přejmenovalo a pod jiným názvem působí dodnes? Nejvýraznějším a politicky nejtragičtějším stereotypem je reálsocialistický vztah k zákonu. V minulém režimu se obcházení zákona stalo skrytou společenskou normou, o níž Slavoj Žižek hovoří jako o obscénním doplňku vládnoucího zákona. Obcházet nebo porušovat zákon do značné míry vyžadoval samotný systém reálného socialismu.

Jako příklad si vezměme tehdejší ekonomiku. Stávalo se, že ekonomicky racionální chování bylo předmětem postihu. Pokud se zásoby nespotřebovaly podle plánu, znamenalo to, že podnik nesplnil plán a zaměstnanci přišli o prémie. Zásoby, které se ušetřily díky ekonomické efektivitě, musely někam zmizet. A tak třeba stavební podnik nechal vykopat jámu a do ní navezl nespotřebovaný materiál za dané účetní období. O těchto praktikách se samozřejmě veřejně příliš nemluvilo. Efektivní výroba, která se vymkla z naplánovaných norem, byla potrestána. Takový ekonomický systém vedl k tomu, že jeho prvkem bylo používání materiálů a ekonomických kapacit k soukromým účelům, jako byly dodávky cementu a cihel na stavbu soudruha náměstka. Bylo to obcházení zákona, které však bylo nepřiznanou součástí tohoto zákona. Z hlediska účetnictví bylo většinou vše v pořádku, a vedení podniku mělo nové domy nebo chaty. Heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ vyjadřovalo zásadu ekonomického chování, s nímž se mlčky počítalo. Jestliže měla tehdejší nešťastně plánovaná ekonomika nějak fungovat, zákon se nemohl dodržovat. Obcházení a porušování zákona, v tomto případě zákon o státním majetku, nebylo pouze projevem charakterového kazu jednotlivců, nýbrž to patřilo k systému: byla to podmínka jeho fungování.

Polistopadový neoliberalismus byl, co se týká vztahu k zákonu, pokračováním předchozího režimu, a možná jeho naplněním. V dobách divoké privatizace zákon v ekonomice přestal existovat a heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ se uplatňovalo v monstrózní míře. Zabalené do výrazů, jako „zhasnutá světla“ nebo „nejprve privatizace, pak zákony“ se stalo veřejně vysloveným pokynem, jak jednat. Heslo, které v předchozím režimu představovalo obscénní doplněk zákona, se v postkomunistickém neoliberalismu stalo oficiálním ekonomickým principem. Vztah k zákonu se nezměnil. Jediné, co se změnilo, bylo to, že o tomto vztahu se mluvilo veřejně a dokonce vládl konsensus politiků, novinářů, široké části veřejnosti, že zákon se nemusí brát vážně a že vláda zákona není na pořadu dne. Zákon by zpomalil nástup trhu a tím nás oddálil od západního blahobytu. Demokracie se tehdy v hlavách mnohých dokonce chápala jako protiklad zákona. Omezuje něco mou osobní svobodu? Pak je to projev totality.

Postkomunistické spojování zákona a totality podlomilo vůli k vytvoření vlády zákona a fungujícího státu. Je to zřejmě nejhlubší kořen postkomunistického marasmu. Ani bývalý disent tomuto ideologickému klamu neunikl, i když dodržování zákona bylo v minulém režimu jeho hlavní téma. Po listopadu 1989 prodělal ve své většině jakési politické zatmění mysli a vládu zákona neprosazoval nebo to aspoň nedělal dost jasně a rozhodně. Postkomunismus se dá mimo jiné chápat tak, že je to doba, v níž vládne stejný vztah k zákonu jako v reálném socialismu, ale zpochybnění samotného zákona je oficiální částí systému, ne už jeho částí neoficiální. Projevuje se to v tom, čemu se říká selhávání základních funkcí státu. Ještě dlouho po listopadu panovala téměř celospolečenská shoda, že normy a pravidla, od norem potravinářských přes normy znečištění vzduchu až po pravidla pro zadávání státních zakázek, se v praxi nemusejí dodržovat.

Zdánlivě byla česká společnost uhranutá trhem, ale ve skutečnosti uhrančivost trhu pocházela z toho, že trh byl krycím názvem pro heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Tržní rétorika působila jako ideologické posvěcení kleptokracie minulého režimu. Postkomunistický neoliberalismus de facto ospravedlnil obcházení a nedodržování zákona v minulém režimu. Klausova tlustá čára za minulostí byl znamenitý trik, který zabránil srovnávat staré a nové a umožnil, aby se reálsocialistické vzorce myšlení a chování přenesly do polistopadového režimu, kde teprve zažily pravý rozkvět. Neoliberální postkomunismus je v tomto směru naplněním reálného socialismu. Tlustá čára za minulostí byla podmínkou pokračování této minulosti, neboť tato čára vyvolala masovou slepotu k tomu, co všechno při budování kapitalismu a demokracie zůstalo stejné jako v minulém režimu. A v tomto smyslu nebyl listopad 1989 začátkem nového režimu, nýbrž okamžikem, kdy nastalo promísení prvků z minulého režimu s prvky kapitalismu a demokracie. Polistopadová společnost nemá začátek, a snad právě to je kořenem její bídy.

 

Ruská revoluce jako carismus naruby

Kde ale v dějinách hledat nějaký začátek a velkou změnu v podobě historického zlomu? Jsou tímto zlomem velké revoluce? Co psal Masaryk o ruské revoluci? „Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismus. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby… (Světová revoluce, Čin a Orbis, Praha 1925, s. 213). Masarykovy názory jsou občas tristní, když např. primitivismus bolševiků dokládá tím, že přijímají „všechny nehoráznosti tzv. moderního umění“. K jeho výkladu ruské revoluce můžeme mít různé výhrady, ale Masaryk jako jeden z prvních upozornil na to, čím ruská revoluce zůstala zaklíněna v minulosti.

Masaryk ve svém pohledu na ruskou revoluci vidí, jak se staré carské metody přenesly do porevolučního Ruska. I když oceňuje na bolševické vládě, že „vznítila smysl pro svobodu“, poměry v Rusku po roce 1917 hodnotí tak, že se Leninovi a bolševikům nepodařil uskutečnit nový řád, jímž měl být komunismus. Už samotný způsob, jímž bolševici získali moc, byla překážkou vytvoření komunismu. Masaryk mluví o Leninově „samozvanectví“, které má v Rusku dlouhou tradici, a o mase sedláků, v nichž komunismus nezakořenil. Tyto výchozí podmínky zabránily, aby vznikl Marxův komunismus, na nějž jsou podle Masaryka Rusové jako celek ještě příliš nekulturní. Masaryk říká, že se přinejlepším podaří vytvořit socialismus a státní kapitalismus (v naší terminologii nějaký druh sociálního státu), ale ne komunismus. Masaryk postřehl, že v porevolučním Rusku je příliš mnoho z minulosti a že minulost dostihne a pohřbí emancipační ideály, za něž první bolševici upřímně bojovali.

Současný francouzský filosof Alain Badiou píše, že ruská revoluce a existence Sovětského svazu přes všechny hrůzy a tragédie zpřítomnila ideu rovnosti a u mnoha lidí po celém světě vyvolala přesvědčení, že rovnost není pouhá chiméra blouznivých mozků. Badiou na rozdíl od Masaryka zdůrazňuje nástup nového, resp. nový způsob vepsání pradávné ideje rovnosti do těla společnosti. Masaryk naopak prorokoval krátkodechost tohoto úsilí, pokud se uskutečňování ideje rovnosti neoprostí od determinace ruskou minulostí. Pravděpodobně si to nakonec uvědomil i Lenin, který právě jako politický realista začal ke konci života psát o tom, že „lépe méně, ale lépe“: nejprve musíme dospět na úroveň buržoazní kultury, a teprve pak dokážeme vytvořit kulturu socialistickou. Lenin vytušil, že specifické ruské podmínky, dané zvyky, tradice a zaostalost mohou pohřbít emancipační náboj ruské revoluce. Jeho varování před Stalinem, před jeho obhroublostí a bezohledností, je možná zašifrovanou zprávou o tom, že starý ruský svět se navrátí v podobě Stalina. Zkrátka ani ruská revoluce, která vedla ke společenským změnám, jež mají sotva jakou obdobu v lidských dějinách, nebyla pravým začátkem: nenastal historický zlom v silném slova smyslu.

 

Čeká nás historický zlom?

Co je však historický zlom v silném slova smyslu? Jak si ho vůbec představit? Je něco takového vůbec možné? Marx mluví o tom, že každá nová společnost v sobě nese mateřská znaménka té staré a není mezi nimi radikální zlom. Velká změna se podle Marxe v dějinách nekoná. Marx v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta dokonce píše o významu minulosti pro vznik nového řádu: aktéři francouzské revoluce se nejprve převlékli do kostýmů starořímských hrdinů, „aby v tomto starém a ctihodném převlečení a s touto vypůjčenou řečí sehráli nový výstup světových dějin“ (viz už jenom samotný název republika, přejatý ze starého Říma). Až po nějaké době tyto historické kostýmy odkládají a přijímají za své, že vytvořili něco historicky nového. Nové vzniká prostřednictvím návratu ke starému (ke starému Římu jako ve francouzské revoluci, nebo k pražskému jaru či k první republice jako v listopadu 1989. Vzpomeňme si na leták z tehdejší doby: 89 = 68, tj. rok osmdesátý devátý je zrcadlově převrácený rok šedesátý osmý).

Kdy v dějinách může nastat radikální historický zlom, v němž nový řád není determinován řádem předchozím? Tedy např. česká společnost po roce 1989, ale bez postkomunismu, nebo ruská revoluce bez carismu.

Tato velká změna je možná snad jenom tehdy, kdyby se jedna forma společnosti natolik vyprázdnila, natolik recyklovala všechny své principy, že z ní zůstane jakási čistá forma nebo dokonce jenom jméno bez obsahu. Byla by to společnost, která v sobě už nemá nic, co by se přeneslo do společnosti nové. Monstrózní společnost, která přežila sama sebe: post, postdemokracie… Snad právě tímto směrem uvažují autoři jako Hardt a Negri, když píšou o budoucí společnosti, v níž by ekonomika stála na commons, obecně sdílených statcích, které nejsou podřízeny směně. Podle Marxe se v budoucí společnosti nejprve zachová kapitalistický princip směny, ale směňovat se nebude zboží, nýbrž kvanta společensky nutné práce. Je to společnost, která nevznikne na základě historického zlomu v silném slova smyslu, nýbrž aspoň v její první fázi v ní bude působit princip z předchozí společnosti. Kapitalismus tudíž v Marxově komunismu neskončí zcela, nýbrž bude nadále existovat v podobě směny, byť v přetvořené podobě.

Když Hardt a Negri hovoří o commons jako hlavním ekonomickém principu, říkají tím, že mezi kapitalismem a budoucí společností nastane skutečný zlom. Jisté náznaky obecně sdílených statků se sice v dnešním kapitalismu objevují, především na internetu, ale není to ekonomika, která by se v kapitalismu mohla prosadit: kapitalismus je systém, v němž je stěžejní soukromé vlastnictví. Budoucí společnost založená na commons by znamenala historický zlom, velkou změnu, možná poprvé v lidských dějinách.

Zatím je těžké si jej představit, i z hlediska ekonomiky. Jak zabezpečit dostatečnou produktivitu nové společnosti bez nějakého regulátoru, který zajistí spravedlivé odměňování práce? Čím více se však dnešní principy vyprazdňují a přestávají účinkovat (trh a jeho ideologie, liberální demokracie…), tím více se objevují návrhy alternativ, které nastolují zlom (nejen commons, ale i návrhy komunitaristické, podle nichž bude ekonomika propojená s komunitami).

Budoucnost je mnohem více otevřená a nevyzpytatelná než v druhé polovině 20. století, kdy svět byl pevně rozdělen na soupeřící bloky. Jestliže bude u všeho, co tvoří dnešní svět, přibývat předložek „post“, pak navzdory naší ochablé politické představivosti není velká změna zcela vyloučená.

 

Vyšlo in:

Cílek V. (ed.): Něco se muselo stát. Nová kniha proměn. Novela Bohemica, Praha 2014, s. 31-35.   

 

 

Aktualizováno ( Neděle, 30 listopad 2014 )