Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Wolfgang Lemb/Hans-Jürgen Urban: Může být demokracie v Evropě ještě zachráněna?


 

 

Výzva k radikální změně směru politiky Evropy a Evropské unie

 

 

 

Výsledky voleb do Evropského parlamentu ukazují, že evropskou politiku a instituce lze velice stěží považovat za dobré. Podle výzkumu Eurobarometru z roku 2013, pouze 31 % Evropanů ještě věří v evropské instituce. V roce 2009 to ještě bylo 48 %. Navíc narůstá počet lidí, kteří pociťují, že občané opravdu nemají uvnitř EU žádné slovo. Dvě třetiny Evropanů si myslí, že jejich hlas nemá v EU žádnou cenu.[1] Radikální a populistické pravicové strany jsou připraveny z této situace těžit. Jejich popularita neroste jen v zemích, které jsou krizí silně zasaženy, jako je Řecko.  Ve Francii dosáhla největšího počtu hlasů ve volbách do evropského parlamentu Národní fronta (Front National). Její hlava, Marine Le Penová spolupracuje s podobně posilující holandskou pravicově populistickou stranou Geerta Wilderse; s novým dynamismem nastupuje FPÖ v Rakousku.  

Důvodů takového vývoje je celá řada. Ukazuje se tak současně tendence, která je patrná již řadu let; tj. že převládající krizová politika se přeměňuje ve zjevnou hrozbu pro už tak nevyvinuté demokratické uspořádání v Evropě. Stručně řečeno, naší tezí je, že pro krizovou politiku byly charakteristické pokusy vykoupit ekonomickou stabilitu politickým obětováním demokracie. Prostřednictvím neprůhledných procedur byl v minulých letech v evropské ekonomické a finanční politice zaveden nový režim.  Tento režim ohrožuje politickou a sociální demokracii, protože bezohledně odsunuje stranou demokratické procedury a sociální cíle, kterých by mělo být dosaženo, jako je kolektivní vyjednávání a útočí na systémy sociálního zabezpečení. Z toho plyne, že posunu v EU ve směru k ekonomicky, sociálně, ekologicky a demokraticky udržitelnému vývojovému modelu, nemůže být dosaženo za pomoci drobných korektivů vládnoucí politiky.  Vyžaduje radikální změnu v politice, která zastaví současné směřování  k riskantnímu autoritářství a umožní nastoupit na alternativní cesty vývoje.[2]

 

Deficity v demokracii a legitimitě v EU – starý problém

 

O tom, že EU má deficity v demokracii a legitimitě se ví už dlouhou dobu. Dostatečně popsán byl zejména její deficit v institucionalizaci demokracie. V jádru této kritiky je vliv orgánů EU a jejich vzájemného působení s Evropským parlamentem, který má dosud omezená práva.  Pravidelně je poukazováno také na omezené možnosti politické participace občanů. Podle této kritiky Evropa – v níž chybí jakýsi veřejný prostor, soutěž stran na evropské úrovni a kohezivní evropské veřejné mínění – postrádá přímou legitimaci od svých občanů.  Skutečností je, že během let docházelo v jejím směřování k občasným změnám, např. k rozšíření práv Evropského parlamentu. Avšak základní problém neadekvátnosti legitimity jejích institucí (zvláště Komise) a nedostatečné participace veřejnosti, nebyl napraven nikdy. Ve svém jádru jsou integrační procesy ekonomické povahy a k jejich realizaci docházelo pouze zanedbáváním politické a sociální integrace a potřeby dosahovat společné kulturní identity. K vypracování projektů a strategie jejich zavádění docházelo nejčastěji v kabinetech národních vlád a v  institucích EU.  Dveře tak byly otevírány mocným lobbistům z reálné a finanční ekonomiky. Naopak se zpravidla pomíjely jakéhokoli pokusy dosáhnout schválení veřejnosti.

  Už dlouho před současnou krizí a deficitem legitimity byla EU čítankovým příkladem toho, co je označováno, podle Colina Crouche, za „post-demokracii“. Poukazuje se tak na kontext, v němž demokratické instituce ve skutečnosti zůstávají intaktní a jsou postupně podrývány směsicí pasivity frustrované populace, rafinovanými politickými technikami elity a přebujelé mocí lobbistů nadnárodních korporací.[3]

 

Nový režim autoritářského rizika

 

V rámci krizové politiky vystoupily po roce 2008 post-demokratické jevy v EU zjevně opět do popředí, přičemž deficity demokracie a legitimity dosáhly svého vrcholu. V neprůhledném procesu negociace profilovaném podle zájmů národních států, je krok za krokem vykovávána nová řada regulativů. V žádném případě nejsou aplikovány přiměřeně vzhledem ke „krizovým zemím“, jež jsou krizí postiženy, ale jsou aplikovány na všechny země EU.

Regulativy vycházejí z již uzavřených dohod o „evropské vládě“ a posílené ekonomicko-politické koordinaci, které byly sloučeny do „Evropy 2020“ a představují nebezpečné dozvuky revidované Lisabonské strategie.  Architektura nového režimu spočívá na dvou pilířích.  První pilíř sestává z řady nařízení EU směřujících k posílené ekonomicko-politické kontroly a dozoru a k dohledu na rozpočty v oblasti jednotné měny. Poskytují se tak zvláště prostředky k ekonomické stimulaci ekonomicky slabších států, které nedostatečně aplikují rozpočtové sankce. Druhý pilíř tvoří stálý mechanismus krizového řízení  - Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Má být aktivován, jakmile předluženost členského státu začne ohrožovat finanční stabilitu evropské oblasti a váže rozšíření finanční pomoci ve formě úvěrů na striktní požadavky.

Dodatkem k těmto dvěma pilířům je Finanční smlouva (Fiscal Compact), mezinárodní smlouva uzavřená v roce 2012 mezi členskými státy EU (bez Velké Británie), jejíž ustanovení mají být přeměněny v roce 2019 v zákon EU. Tento pakt byl uveden v platnost obejitím všech legislativních procedur platných pro přijímání zákonů EU. Jeho jádrem je závazek zakotvit finanční dluhovou brzdu ve formě zákazu nového dluhu.  Signatářské státy jsou povinny implementovat jej do svého vlastního právního systému, pokud možno s konstitučním statusem. Pro parlamenty to znamená omezení, jež jsou jim vnucována v tom, co samy považují za svaté – v zákonu o rozpočtu. Finanční smlouva neobsahuje navíc klauzuli o omezení a nedává možnost od smlouvy odstoupit.

Je tudíž v podstatě nemožné jednostranně - ve smyslu mezinárodního práva - od smlouvy odstoupit. Příští vlády - nezávisle na tom, jakých politických podob ve výhledu dosáhnou - jsou tudíž smlouvou vázány; její ustanovení obsahuje jakýsi druh „věčné klauzule“. Plány ustavit „Pakt soutěživosti“ (Pact of Competitiveness) mezi Komisí EU a členskými státy -  který se znovu vrací k iniciativám německé federální vlády, přičemž nepředstavuje jejich korektiv, ale potvrzuje původní záměry - by měl tlak ve směru k autoritářským strukturám ještě dále posílit.[4]

Koneckonců, nový institucionální režim zasahuje přímo do oblastí politiky a regulace, jež byly až dosud rezervovány členským státům a společenským smluvním stranám. Je tudíž uplatňován prostřednictvím zadržování, mimo rámec finanční působnosti národních politik. Vidíme tu tendenci k technokratickým přístupům, které byly vlastní už Paktu stability a růstu (Stability and Growth Pact - SGP) v rámci Ekonomické a monetární unie (EMU), tj. vyhnout se deficitům větším než 3 %, či míře zadlužení překračující 60 % HDP. V novém režimu dosahuje latentní autoritářství nové kvality. Vcelku může být nové institucionální uspořádání chápáno jako režim autoritářské stability, který podporuje ekonomicky kontraproduktivní a sociálně polarizující politiku, jež ohrožuje politickou legitimitu.  Co bylo zamýšleno jako program stabilizace EU a její měny, se ukázalo jako program provokování ekonomických problémů, jakož i problémů politiky a demokracie.[5] Andreas Voßkuhle, prezident německého Spolkového ústavního soudu, právem varuje: „Bylo by tragické a skutečně osudové, kdybychom na cestě k záchraně eura a k růstu integrace ztratili demokracii“.[6]

Jestliže je režim autoritářské stability poměřován se standardy demokratické teorie, je výsledek katastrofální. Protože významné prvky nebyly diskutovány v rámci komunitních procedur, ale byly přijímány na základě dohod mezi státy, neexistovala od samého počátku adekvátní účast Evropského parlamentu, natož občanů.

Nebyly tudíž naplněny ani minimální požadavky na dostatečnou vstupní legitimitu.  Namísto úsilí, aby byl s konečnou platností schválen veřejností, EU nadále pokračuje ve svém „elitářství“, jak správně poznamenal Jürgen Habermas, a zbavuje evropské občany jejich práva rozhodovat. 

„Krizové řízení v minulých letech vedlo k neformálnímu rozšíření pravomocí Rady (Council) a Komise, které zcela přesáhlo existující legitimační deficit v EU a volá tudíž po zahájení národního protestního hnutí odporu.[7]   Tato politika trpí také základním nedostatkem vstupní a výstupní legitimity.  Až podnes všechno ukazuje na to, že ve výsledku netransparentní a elitářský rozhodovací proces nejenom nevede k řešení existujících problémů, ale nemůže být ani chápán jako něco, co je v zájmu obecného blaha. Hrozba komisaře pro ekonomiku EU Olli Rehna, že podnikne akci proti německé vládě, jestliže uzákoní „plný důchod bez srážek od věku 63 let“, ukazuje rozhodnost, s níž EU pod záminkou konsolidace veřejných financí uvažuje o intervenci i do národní sociální politiky, ačkoli taková politika v souladu s evropským základním zákonem jednoznačně spadá do kompetence členských států.[8]

Vcelku je pro členské státy podstatné ujímat se těch očekávání a požadavků, které jsou vztahovány k Evropě a organizovat mezi svými občany pro Evropu nezbytné porozumění. Jejich úkolem je předkládat rozhodnutí přicházející z Bruselu svým občanům, aniž by se s nimi dostávaly do nepřijatelných konfliktů. Protože v případě pochyb budou občané volit své národní vlády, a to jiné než obvykle, nikoliv představitele EU.  Z tohoto důvodu však musí být národní státy ochotny a schopny plnit jejich požadavky. A v tom je, pokud jde o režim nové autoritářské stability, čertovo kopýtko - pro národní státy nebude snadné plnit požadavky, které jsou pro EU důležité, jestliže budou muset přenášet i požadavky, které je budou tlačit do přímé konfrontace se svým voličstvem.  V této situaci budou zřejmě národní vlády vystaveny dvěma možným strategiím postupu. Mohou volit mezi odmítavou strategií a strategií redukující jejich vlastní odpovědnost. Žádná z těchto strategií ale nevěští pro EU nic dobrého. Buď budou členské státy odmítat požadavky a nadekretovanou politiku a tudíž blokovat realizaci mechanismu překonání krize – pak se EU bude jevit jako neschopná vypořádat se s existujícími problémy a výsledkem bude další ztráta prestiže. Na druhé straně mohou národní státy požadavky přijmout. Pak budou muset vstoupit do konfrontace se svým vlastním elektorátem a snažit se bránit - vzhledem k bezprostředně hrozící ztrátě popularity a volební porážce - připisováním odpovědnosti komukoliv jinému. I tento druh strategie v části členských států – které záměrně přehlížejí skutečnost, že prekérní situace a rozhodnutí je v prvé řadě odpovědností členských států – však EU poškodí.  Ztratí legitimitu, kterou jí poskytly členské státy, jež budou nyní tuto legitimitu EU popírat, aby své vlastní problémy s legitimitou zmírnily.

Není to však jen EU, ale také členské státy, které nebudou schopny obstát bez poškození své demokracie a legitimity.  Jsou to především konkurenčně slabé státy s deficitem, které budou sužovány omezováním svých akcí a konflikty, jež budou postihovat jejich legitimitu. Jakmile se stanou konsolidační požadavky všeobecnými a začnou automaticky působit – což je účelem – a jakmile budou politické alternativy států minimalizovány, pak se demokratický proces v členských státech vyprázdní. A když už volby nebudou nadále nabízet žádnou reálnou volbu, protože všechny státy nezávisle na svých ideologických orientacích budou podřízeny standardům pevně stanoveným Bruselem, potom ztratí interakce mezi opozicí a vládou svůj smysl. Strany a politikové, jako relativně bezmocné (impotentní) výkonné orgány tlumočící požadavky zvnějška, rychle ztratí jakoukoli prestiž a legitimitu, které se dnes mohou těšit.  Krátce, režim autoritářské stability prosazuje vývoj, který připomíná myš, ohlodávající chudičké legitimizační rezervy členských států a EU.

 

Blokování sociální Evropy

 

Nový autoritářský režim riskantní stabilizace narušuje současně jak mnohé zájmy těch, kteří jsou závislí na mzdách, tak neméně drasticky poškozuje možnosti odborářských akcí. Standardy evoluce mezd, produktivity a sociálních systémů mají hluboký vliv na mechanismy vztahů mezi kapitálem, prací a státem a podřizují národní ekonomickou politiku, stejně tak jako celou práci a sociální soustavu členských států, neúnosné konkurenci a extrémní stabilizační politice. Vzhledem k odbourávání rozpočtových deficitů a vysoké zadluženosti, budou ve státech hluboce zasaženy sociální systémy a dojde k omezování služeb.  Omezování služeb a sociální ochrany, zvláště v případě nezaměstnanosti a hendikepovaných lidí, však povede ke vzestupu tlaku vůči závislým na mzdách a k posilování „mechanismu rezervní armády“ na trhu práce.  Oslabí se tak vyjednávací moc odborů. Finanční restrikce povedou současně k selhávání států jako ekonomicky aktivních - což může hrát roli při snaze dosáhnout krátkodobé zaměstnanosti a průmyslové politiky, která by vedla ke stabilizaci růstu a zaměstnanosti – nemluvě o vzrůstu neschopnosti dostát funkcím státu v projektu eko-sociální strukturální přeměny.

Impulsy k růstu a zaměstnanosti jsou promarňovány. Je ovlivňováno vyjednávání o mzdách.  Zřejmou se stává nová „intervenční mzdová politika“, která podrobuje právo na dohodu o mzdách masivnímu tlaku.[9]

Spolu se smlouvou Euro Plus, přijatou z podnětu Angely Merkelové a Nicholase Sarkozyho, bylo explicitně deklarováno, že pro krizovou terapii mají mzdy a politika kolektivních smluv ústřední význam. Konsolidace veřejných rozpočtů zahrnuje tudíž především zmrazení mezd ve veřejném sektoru, což se dnes také ve většině evropských zemí děje. Na jedné straně je propagována krátkodobá redukce mezd a bloku pracovních nákladů jako předpoklad zvýšení konkurenceschopnosti. Současně mají být národní systémy kolektivních smluv reformovány tak, aby se podnikům umožnilo pružně se přizpůsobovat a měnit ekonomické parametry.

 V logice procesu ukázňování a omezování se verbální ujišťování o autonomii sociálních partnerů ukazuje jako pouhý žvást.

 

Mezery v odborářské strategii

 

To je důvod, proč by se v odborech měly rozeznít poplašné zvony.  Odbory se skutečně snaží, zvláště v zemích zasažených krizí, vzepřít se proti zhoubné ekonomické, politické a sociální krizové politice. Objevují se však jen slabé náznaky širokého celoevropského odborářského odporu.

Podíváme-li se do Německa, zarazí nás nízký význam, který je v odborářském prostředí přikládán evropskému vývoji zasaženému krizí.  Evropská krize a dalekosáhlé ekonomické, sociální a politické přesuny, které neoliberální politika úspor rozpoutala, se zdají těm, kteří jsou v této zemi zaměstnáni jako problém, který se odehrává kdesi daleko. To se ukazuje ve výsledcích zaměstnaneckého průzkumu, který uskutečnila IG Metall  v roce 2013.[10]  

Pro zhruba pětinu dotazovaných je solidární řešení krize v Evropě méně významné či nevýznamné. A pouze 40 % zaměstnanců považuje Evropu za velice důležitou arénu akce. Ve srovnání s jinými otázkami pokládanými ve výzkumu je starost o evropskou krizi na nejnižší pozici. Lze to pravděpodobně vysvětlit skutečností, že vzhledem k současné ekonomické situaci v Německu se dotazovaní necítili bezprostředně krizí ovlivněni. Evropské krize jsou pro ně krizemi zadlužených zemí na jejím jihu a zdá se, že k nim dochází za velice odlišných pracovních a životních podmínek, než jaké panují v Německu.  Taková interpretace je také sugerována průzkumem Infratest/dimap poll uskutečněným pro ARD. V něm 73 % oprávněných voličů v říjnu 2013 souhlasilo s prohlášením: „„Až dosud jsem osobně nebyl krizí ovlivněn.“[11] I když dotazovaní vnímali krizi jako cosi, co probíhá kdesi daleko od nich, objektivní tlak vyplývající ze současné krizové politiky, který postupně podrývá systém kolektivních smluv a sociální standardy, by odbory neměly podceňovat.  Musí čelit výzvám zvýšit úsilí, aby došlo k dialogu se zaměstnanci o reálných dopadech krize a k jejich seznamování s dalekosáhlými důsledky neoliberální krizové politiky.

Na druhé straně musí také odbory rozvinout novou orientaci, pokud jde o politiku EU. To neplatí jenom pro odbory německé. Odbory v členských státech EU se nezdají být jako celek dobře připraveny, aby mohly čelit současným výzvám. Po dlouhou dobu je EU považována odbory a v jiných kritických prostředích za instituci, která přináší nadějnou sociálně progresívní perspektivu. Nyní se mohou přesvědčovat, že sama politika EU je částí problému.

Demontáž veřejných sociálních služeb a sociálních práv podporovaná krizovou politikou EU, zasahování do autonomie mzdových jednání, stejně jako krácení mezd, jsou opatření, která přispívají k vyostřování sociálních podmínek v Evropě; tím vším jsou odbory vystavovány vážnému tlaku v samotném jádru jejich sféry působení a v neposlední řadě je tak ohrožována i sama sociální základna demokracie.

Odbory až dosud usilovaly především bojovat proti porušování zájmů zaměstnanců a omezovaly se na oblast národně státní ekonomické a sociální politiky.  Pokusy ovlivňovat politiku států EU a tudíž krizovou politiku na evropské úrovni, jsou právě tak nerozvinuté jako pokusy koordinovat či alespoň propojit úsilí v přeshraničních bitvách týkajících se redistribuce. Jestliže chtějí odbory účinně přispívat ke  změnám ve směřování Evropy, které jsou dávno potřebné, musí ve svém politickém zmocnění dosáhnout nové úrovně a zvláště vůči politice EU jako celku.

Odbory jsou povolány hrát dvojí roli: jako protagonisté kolektivních smluv, kteří využívají existující manévrovací prostor prostřednictvím ofenzivní redistribuční politiky; a jako politická nátlaková skupina, jež mobilizuje proti zhoubné mánii úspor, kterou provádí Trojka (tripartita) a za redistribuční ekonomickou politiku, která podporuje přidanou hodnotu a která organizuje demokratickou ofenzívu.   

Existuje tudíž nápadná diskrepance mezi potřebami a skutečnou odborovou praxí. Je to pravděpodobně zčásti dáno nedostatkem účinných mocí na evropské úrovni. Ukazuje to však na koncepční nedostatky, které v politice EU vyrostly v bolestivé strategické vakuum. Pokud jde o budoucnost politiky kolektivních smluv, právě tak jako o formulování národních mzdových požadavků, nedochází k  adekvátnímu odrazu jejich vlivu na evropské úrovni a důsledků, jaké mají pro konkurenční kontext mezi zeměmi EU, ani nejsou cílevědomě koordinovány politiky evropských odborů, pokud jde o mzdové smlouvy - nemluvě o tom, že neexistují strategické koncepce pro nadnárodní mobilizaci proti politice úspor.  A nakonec, sotva existují jakékoli systematické úvahy o tom, jak by mohly být za pomoci politických opatření spojeny národní státy na evropské úrovni, které by braly v úvahu specifické podmínky, s nimiž jsou odbory ve svých národních kontextech konfrontovány a které ovlivňují jejich kapacitu a schopnost pohotově a intenzívněji na evropské úrovni participovat. Bez ocenění odlišných podmínek ve „světě odborů“ a bez úsilí uzavřít tyto mezery v politické strategii EU, nemůže dojít k výstavbě účinné politické moci, která by se postavila kapitálu a politickému rozhodování elity EU.  Dosud neřešené výzvy, které tu existují, nejsou adekvátně formulovány, natož s náležitým úsilím rozpracovány

 

 

 

 

Výhledy

 

Co je nakonec v sázce, není nic menšího než zásadní obnova evropského projektu. Jako autoritářský model riskantní stabilizace Evropy nemá tento projekt budoucnost – při nejmenším ne takovou, o níž by stálo usilovat, jak na to nahlížíme dnes. Ekonomická nerovnováha a sociální napětí se zvyšuje a arogance politických elit, právě tak jako způsob vládnutí za zavřenými dveřmi, se přičiňuje o deficity v legitimitě evropských institucí. To nachází svůj výraz ve ztrátě důvěry občanů, na kterou jsme poukázali.

S výzvou, publikovanou v dubnu 2012, „“Objevme Evropu znovu“, vystoupili vedoucí odboráři a vědci, mezi nimi téměř všichni odboroví předáci a předáci DGB (Německé odborové konfederace) ve prospěch evropského sociálně občanského hnutí, kterému by nebyla lhostejná katastrofální krizová politika a které by plédovalo za radikální změnu politiky a celkového směřování. Mezi jiným se v provolání uvádí: „Evropa potřebuje ofenzivu pro demokracii. Jako projekt elity, která nemá kontakt s realitou, nemůže mít EU pozitivní budoucnost. Politické změny kursu mohou být dosaženy pouze při striktním respektování evropských smluv a institucí. Vlády nemají mandát provádět krizovou politiku, která obchází parlamenty. V klíčové otázce pro Evropu musí být konzultována veřejnost.“[12] Milníky pro novou vývojovou cestu jsou v provolání několikrát citovány.  Mezi nimi reformní strategie v oblasti ekonomické, finanční a sociální politiky. Evropa se musí přeměnit z projektu elity v projekt participační.

V této době projevuje veřejnost omezený zájem o volby do Evropského parlamentu a ve volebním rozhodování mnoha lidí převládají národně státní aspekty. V zájmu podpory volební účasti rozhodl IG Metall o aktivaci iniciativy s mottem „Volte, ať tento náš druh Evropy má budoucnost!“ Pozornost se tu věnuje pěti problémům a politickým zásadám:

Předně, lepší vyhlídky v Evropě pro mladé („boj proti nezaměstnanosti mladých v Evropě namísto ztráty celé generace“); za druhé, změna způsobu provádění ekonomické a finanční politiky („podporovat růst pomocí investic namísto dušení pomocí jednostranných úspor!“); za třetí, sociálně ekologická přeměna průmyslové společnosti a krocení finančních spekulací („budovat a rozšiřovat udržitelná průmyslová odvětví s reálnou pracovní příležitostí namísto spoléhání na krátkodobé spekulace!“); za čtvrté, boj proti ohrožení pracovních míst (prekarizaci) a sociální fragmentaci jako vůdčí linii („práce v Evropě – zajištěná, sociální a férová – namísto nejisté zaměstnanosti!“); a konečně, za páté, demokratická ofenzíva („více demokracie a spolurozhodování namísto politiky prováděné za zády občanů!“). Tato iniciativa je ztělesněna v „nové formulaci politiky EU“ IG Metallem, která se snaží reagovat aktivněji, než tomu bylo dosud, vzhledem k deficitům a rizikům neoliberální krizové politiky politických elit.

Během doby se stalo součástí agendy odborů v Německu a v Evropě další téma – mluví se o nezbytné kritice Smlouvy o svobodném obchodu v transatlantickém partnerství mezi EU a USA (Transatlantic Free Trade Agreement – TAFTA), oficiálně Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP).[13] Na základě smlouvy o svobodném obchodu by měla vzniknout mocná společná ekonomická zóna. Podle jejích zastánců bude růst produktivita a v důsledku toho budou klesat náklady a ceny, což bude stimulovat růst a vytvářet prosperitu.  Je však velice pochybné, že k takovémuto vývoji dojde. Z velké části se ukazuje, že uvažovaný růst a efekt v zaměstnanosti bude velice mírný, nemluvě o pramalé pravděpodobnosti férové distribuce případných výtěžků prosperity v rámci neoliberální Evropy. Je možné naopak předvídat obrovská rizika vyrůstající z celkové liberalizace obchodu mezi EU a USA; vysoce pravděpodobné jsou tu nemalé škody. Jedná se mj. především o ohrožení vysokých pracovních, sociálních a environmentálních standardů, na nichž díky sdíleným hodnotám spočívá blahobyt v evropském společenství; za druhé, o nebezpečí ztráty demokratické kontroly nad pravidly pro tvorbu a dohled nad svobodnou zónou obchodu; mohou být totiž sjednávána mimoparlamentními tělesy;  a za třetí, o dalekosáhle internacionálně jištěnou ochranu investic, která v extrémních případech může být také realizována porušováním základních mezinárodních pracovních norem a může být využívána ke krytí finančních rizik národních států v kontextu hrozící platové neschopnosti.  

Za prvé, vnitřní diskuse na úrovni odborů se zaměřuje na formulaci minimálních standardů, bez nichž by nebyla smlouva o obchodu přijatelnou.  Mezi těmito minimálními požadavky je závaznost a vynutitelnost regulativů na ochranu a rozšíření práv zaměstnanců, právě tak jako sociálních a environmentálních standardů; vyloučení jakéhokoliv podkopávání jak státních sociálních a ekologických směrnic, tak vyloučení takových pravidel na ochranu investic, které by mohly mít negativní vliv na práva zaměstnanců či omezovat kapacity státu vydávat významné předpisy v zájmu veřejnosti či prostředí.

V současné době nemůžeme předvídat, jak realistické jsou naděje na přijatelné utváření smlouvy o obchodu. Avšak se zřetelem k poměru sil v Evropě a k netransparentní, ve skutečnosti konspirační povaze negociačního procesu, se zdá, že jsou na místě pochybnosti.  Ve skutečnosti existuje nebezpečí, že TTIP se může stát dalším z příkladů post-demokratických struktur v EU. Tímto konstatováním nechceme říci, že splnění uvedených požadavků by učinilo projekt TTIP přijatelným. V každém případě bude sotva přispívat k odklonu od katastrofických úspor a politiky sociálních omezení, nevyhnutelnému pro lepší vývoj Evropy. Na jedné straně se řadí k současné tendenci bilaterálních smluv EU s dalšími zeměmi a regiony a může tak být považován za příspěvek k regulaci liberalizace světového obchodu. Současně však TTIP usiluje spíše o druh ekonomické politiky, která zdrženlivost poškozuje.

Vzhledem k problémům v plné zaměstnanosti, růstu a konkurenceschopnosti, jimiž je ekonomická aréna v EU sužována, přinejmenším díky převažující krizové politice, je vnitroevropský trh podlamován. Tím je dušen růst a zaměstnanost. EU se tudíž bolestně rozhoduje, zda se neodškodnit usnadněním přístupu k Severoamerické ekonomické zóně za nedostatek trhů v  zemích zasažených krizí.  Současně existují příznaky toho, že TTIP spojuje „projekt s geopolitickými ambicemi“[14] a snaží se tak reagovat na rostoucí vliv dalších globálních regionů (například zemí BRICS) a stabilizovat geopolitickou váhu „starých metropolí“ globálního kapitalismu. To jsou cíle, které stěží pomáhají posunu v ekonomické, environmentální a sociální politice v Evropě. Především zamýšlená forma „ochrany investic“ povede naopak k neospravedlnitelnému posunu ve vyjednávající pozici ve prospěch nadnárodních korporací a v neprospěch demokratické politiky. Postupně stále silnější volání odborů po přerušení jednání je tudíž logické a mělo by být podpořeno.[15]

Znovu tu tudíž jde o to, zda si odbory vynutí diskusi o radikální změně v politice a směřování Evropy. Nedojde-li k tomu, propásnou odbory opět svou příležitost. A k  tomu by nemělo dojít.  

 

Vyšlo:

Analyses and demands for an effective EU - policy by German Trade Unionists

The English Edition  of Supplement "Ist Europe noch zu retten?"/ "Can Europe still be saved?" Sozialismus 4/2014.

 

Přeložil Miloslav Formánek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



[1] Viz Standard Eurobarometer 80 (podzim 2013) Veřejné mínění v Evropské unii – Zpráva. http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb80/eb80_publ_en.pdf

[2] Úplnější posouzení tohoto problému lze najít v práci Hanse-Jürgena Urbana: Der Tiger und seine Dompteure. Wolhlfahrtsstaaten und Gewerkschaften im Gegenwartskapitalismus (Tygři a jejich krotitelé. Státy blahobytu a odbory v současném kapitalismu). Hamburg 2013, s. 121-158.

[3] Viz Colin Crouch: Coping With Post-democracy. London 2000, s. 46.

[4] Lukas Oberndorfer: Vom neuen, über den autoritären zum progressiven Konstitutionalismus? Pakt(e) für Wettbewerbsfähigkeit und die europäische Demokratie (Od nového konstitucionalismu přes autoritářský konstitucionalismus k progresívnímu konstitucionalismu?. Smlouva o soutěživosti a evropská demokracie), in: juridikum vol. 1, 2013, pp. 76-86.

[5] K tomu viz například Fritz W. Scharpf: Die Euro-Rettung als Demokratieproblem (Euro-úspory jako problém demokracie),  in: der moderne Staat, vol. 2, 2013, pp. 279-288.

[6] Andreas Voßkuhle: Über die Demokratie in Europa, APuZ 13/2012, p. 9.

[7] Jürgen Habermas: Für ein starkes Europa – was heißt das? Vortrag auf einer Klausurtagung der SPD am 2. Februar 2014 (Pro silnou Evropu – co to má znamenat? Přednáška na závěrečném zasedání SPD, 2. února 2014).

[8] »EU könnte gegen deutsche Rentenpläne vorgehen« (EU může uskutečnit opatření proti německému důchodovému plánu) in: Frankfurter Allgemeine Zeitung, 22. února 2014.

 

[9] Viz Torsten Müller/Thorsten Schulten: Ein neuer europäischer Interventionismus? Die Auswirkungen des neuen Systems der europäischen Economic Governance auf Löhne und Tarifpolitik (Nový evropský intervencionismus? Vliv nových systémů evropské Economic Governance  na mzdy a politiku kolektivních smluv). In: Wirtschaft und Gesellschaft 2013, vol. 39, pp. 291-321.

[10] Se základními výsledky výzkumu se lze seznámit v: IG Metall Vorstand (eds.): Arbeit: sicher und fair! Die Befragung. Ergebnisse, Zahlen, Fakten (Práce: jistá a férová! Výzkum, výsledky, čísla, fakta). Frankfurt a.M. 2013.

[12] Viz www.europa-neu-begruenden.de

[13] EuroMemo Gruppe: Europa spaltet sich. Die Notwendigkeit für radikale Alternativen zur gegenwärtigen EU-Politik. EuroMemorandum 2014 (Evropa se štěpí. Nezbytnost radikálních alternativ  k současné politice EU. EuroMemorandum 2014). Supplement der Zeitschrift Sozialismus 3/2014, pp. 66ff.

[14] Ibid. 68.

[15] Například Detlef Wetzel, první předseda IG Metall, »Ein gefährliches Abkommen«, in: Berliner Zeitung, 4. března 2014.