Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Benjamin Kunkel: Chuďasové a zbohatlíci (recenze Pikettyho Kapitálu ve 21. století)

Recenze knihy Thomas Piketty, Capital in the 21st Century, přel. Arthur Goldhammer, Harvard, 696 s. London Review of Books, vol. 36, č. 13, 3. července 2014.

 

V dnešních kapitalistických společnostech „dochází k libovolnému a nespravedlivému rozdílení mezi bohatstvím a příjmy“, a to stejně špatně či hůře než v roce 1930, kdy je Keynes prohlásil za „mimořádnou chybuy v ekonomické společnosti, v níž žijeme“. (Další, související chybou, byla neschopnost dosáhnout plné zaměstnanosti.) Capital in the 21st Century Thomase Piketta je inteligentní, ambiciózní a hlavně informované pojednání o problému. To vysvětluje mnohé z tak neobvyklého vzrušení, které dlouhé, často suché ekonomické pojednání doprovází. Ale na „Pikettyho  bublině“ je pozoruhodné i něco dalšího: je jedním z velice mála současných ekonomů, který dychtí po tom, aby byl oživen v politické ekonomii její starodávný duch.  Story o moderním ekonomickém myšlení je především sdělením o posunu od politické ekonomie, jak o ní uvažují praktici, do disciplíny, která je nyní jednoduše nazývána ekonomie (economics). S „marginální revolucí“ ze sedmdesátých let 19. století (pojmenované podle Jevonsovy teorie „mezního užitku“ (marginal utility“) má ekonomie získávat skutečnou vědeckou základnu, či se – podle jiného extrémního hodnocení – propůjčuje ke konstruování matematického alibi pro kapitalismus, jehož reálné chování přitom pečlivě obchází. V každém případě prestiž a vliv migruje z dílny Smithe, Malthuse a Ricarda, stejně tak jako od Marxovy „kritiky politické ekonomie“ – do prostoru, v němž jsou otevřené hranice vůči tomu, co dnes představuje antropologie, sociologie, historie a politická věda – do menšího a lépe vymezeného teritoria se striktnějšími metodologickými privilegii, i když nikoli vždy s méně neodbytnými požadavky na vysvětlování společnosti. Jako všechna vyprávění (stories), o ekonomických modelech nemluvě, takový postup sice věci zjednodušuje, ale současně ukazuje způsob, jakým dochází ke změně. Skončí tato marginální revoluce vůbec někdy?  V minulých desetiletích se všude stává vizí, kterou hlásají politikové. Marginalistický obraz svobodného trhu jako nástroje k maximalizaci individuálního užitku prosákl do obecného povědomí  - známý leckde spíše jako dosažení satisfakce či štěstí – tj. pojem ekonomického života jako záležitosti individuí slaďujících své preference, který je stavěn proti třídám zápasícím o kontrolu nad továrním dělnictvem a nad státem.

Největší odlišnost mezi marginalisty a politickými ekonomy se týká otázky ekonomické hodnoty. Smith, Ricardo a Marx byli všichni přesvědčeni, že práce, Smithovými slovy, tvoří „reálné měřítko směnné hodnoty všech komodit“ (výrobků, zboží, surovin MF). Marx nejúplněji rozvinul argumentaci, podle níž čas práce ztělesněný v komoditách, včetně všech výrobních prostředků, vstupuje do jejich vybavení, podstatně určuje jejich hodnotu a ceny, pokud nekoincidují s hodnotami, přinejmenším oscilují kolem ní. Pro marginalisty byla hodnota funkcí mezního užitku. Ve slavném příkladu stojí diamant více než voda nikoli proto, že vyžaduje ke svému opatření více práce (i když tomu tak je), ani proto, že je užitečnější, ale jednoduše proto, že tam, kde je vody přebytek a diamanty jsou nedostatkové, reprezentativní osoby očekávají více uspokojení z unce diamantů než z jiné unce vody a podle toho platí. Totéž se týká jakéhokoliv fyzického či finančního druhu kapitálu, a pro hodiny práce s odbornou či bez odborné dovednosti: hodnota dodatečné či „marginální“ (mezní) jednotky v očích kupujícího určuje danou cenu. Marginalistické teorie hodnoty lépe vysvětlují tvorbu ceny v krátkodobém ohledu; pracovní teorie jsou mnohem přesvědčivější, pokud jde o dlouhodobou odchylku zvláštní ceny (řekněme pro knihu či pivo, ve srovnání s tím, co stály o generaci zpět) uprostřed obecného vzestupu úhrnného příjmu ve společnosti, tak charakteristickému pro kapitalismus. Čili, jak říkám, nikdy, ať už z jakéhokoliv hlediska, se nedosáhne úplně uspokojivého řešení.

Obtíže by vadily méně, kdyby byly pouze mými obtížemi. V obsáhlé, důkladné a obecně srozumitelné knize poskytuje Piketty stručné zhodnocení spletitého - tak zvaného cambridžského - kapitálového střetu ze šedesátých let, který oživil starý spor o hodnotu. Neoricardovům v Cambridži v Anglii, kteří chtěli dát pracovní teorii spojované s politickými ekonomy novou rigorózní formu, v níž jsou kapitálové hodnoty tvořeny „údaji o vstupu práce“, čelili sofistikovaní marginalisté  či neoklasičtí protivníci v Cambridži, Massachusetts.  Debata byla vysoce technickou proklamací odlišností s necitlivými důsledky pro spravedlivé rozdílení, což je Pikettyho hlavní zájem. Jestliže má pravdu marginalismus a pokud jsou trhy svobodné, vlastníci kapitálu a prodavači práce jsou placeni přesně se zřetelem k jejich (marginální, mezní) produktivitě, pak umožňují nejsvobodnější trhy to nejpoctivější rozdílení příjmů a nejproduktivnější kombinaci práce a kapitálu. Jestliže však, na druhé straně, kapitál, či … výrobní prostředky, vděčí za svou hodnotu minulé práci v přirozeném světě, který nenese žádný vlastnický titul, protože je přirozený, jak napsal Marx, „jako tak mnoho zdrojů užitých hodnot…jako práce“ – pak všechny příjmy právem, tak či onak příslušejí pracovníkům či produkujícím. Odlišné příjmy, které zatím pobírá kapitál a práce, odrážejí nikoli jejich nerovný příspěvek do výroby, ale disparity ve vlastnictví. (Keynes se sice do teorie hodnoty nepouštěl, ale vyjádřil svou sympatii „s předklasickou doktrínou, že všechno je produkováno prací…To zčásti vysvětluje, proč jsme schopni brát jednotku práce jako výhradně fyzickou jednotku, kterou v našem ekonomickém systému bereme jako oddělenou od jednotky peněz a času.“)

Pro své nejostřejší kritiky je marginalismus tautologií, ve vysoké míře podléhající teodiceji[1], představě, že věci stojí tolik, kolik mají – a tak to má být! Ti, kteří pracovní teorii oponují, ji vidí jako podobně absurdní. Buď je zcela lživou - „Nikdo, kdo kdy jedl koláč, který nedokázal dorůstat, nemůže v pracovní teorii hodnoty uvěřit“, jak nedávno prohlásil pisatel do National Review -  nebo tak nemotornou, že nemůže být užitečnou: analýza přírůstku dovednosti a akumulace kapitálu jako něčeho, co k nahromadění práce přispívá stejně, nese s sebou takové vytěžování historických pracovních vstupů, které sahá zpátky přibližně až do té doby, kdy se biblickému Adamovi dostalo poučení, že musí svůj chléb dobývat v potu tváře. Piketty soudí, že neo-klasikové v Massachusetts  vytěžili z obou cambridgeských debat více, ale později neuváženě hodili iluze o „mezním užitku“ přes palubu: a přiblížili se poněkud čistě ideologické konstrukci, na jejímž základě mohlo být vypracováno ospravedlnění pro vyšší status.“  Výplata, jak říká, je v podstatě determinována normami, což je postřeh, který ponechává nevyřešenu otázku, co určuje hodnotu celkového společenského produktu před jeho rozparcelováním ve formě příjmů.

Solidní diskuse o hodnotě zahrnuje také metodologické rozdíly.  Argument, že se hodnota odvozuje z práce, bere v úvahu práce, jež po sobě koneckonců následují a vytvářejí tak dějiny;  konflikt a změna vystupují jako podstatné v té ekonomice, s níž se v dějinách reálně setkáváme. Zaměřit se namísto toho na okamžitou rovnováhu mezi osobním přáním adresovaným tomu, od něhož si přeji něco koupit, znamená abstrahovat z probíhajícího hlomozu a vřavy moment harmonie. Navzájem si odporující přístupy vydržely déle, než jejich stará pojmenování. Dnes dominují ti, kdož se drží marginalistické tradice v ekonomických departamentech (na katedrách), zvláště v anglicky mluvícím světě, zatímco politická ekonomie, často se vracející ke kritice, jaké ji podrobil Marx, je hlavně předmětem zájmu společenských vědců.  Obecně vzato, ekonomové upřednostňují matematické modelování axiomatizovaných směnných vztahů před ekonomikou a jinými druhy historie; soustřeďují se spíše na jednotlivce jako ekonomické činitele, než na třídy či skupiny; kladou důraz spíše na preferenci svobodného vyjádřené v transakcích, než na omezující společenské okolnosti; a popisují soběstačnou (samonosnou) rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou, díky níž je kapitalistická ekonomika nápadná svým růstem a vratkostí.

Piketty chce otevřít obzor politické ekonomie bez toho, že by se lehkomyslně vzdal exaktnosti současné ekonomie. Ve své ortodoxní přípravě volně navázal na marxistický výzkumný program: přinejmenším při výkladu objasňujícím směřování kapitalismu od Francouzské a průmyslové revoluce a při naznačení jeho další cesty, se zvláštním zřetelem k nerovnostem mezi příjmem a bohatstvím.  Ve věku 22 let, kdy nevěděl „nic o světových ekonomických problémech“, jak přiznává, zpracoval Piketty doktorské teze, sestávající z „několika relativně abstraktních matematických teorém“; na základě jejichž přesvědčivosti byl angažován Massachusettským technologickým institutem (MIT), kde učil několik let, než se vrátil do své rodné Paříže.  Během jedné a půl dekády shromáždil spolu se svými kolegy masu informací o historické evoluci nerovnosti od jedné země ke druhé. Pikettyho kniha je plna grafů – obsahuje jich více než osmdesát – a její autor si stěžuje na to, že diskuse o nerovnosti jsou často „debatami bez dat“. I spolupracujícím ekonomům vytýkal „dětinskou vášeň k matematice“ – „snadnou cestu, jak dosáhnout zdání vědeckosti, aniž se odpoví na daleko komplexnější otázky, jež vznáší svět“ – a jejich rezervovanost vůči jiným společenským vědám.

Dovolávat se politické ekonomie či historického materialismu znamená pochopit, že ekonomie nemůže být vysvětlována pouze v rámci ekonomie samotné. Piketty se obšírně zabývá zvláště zásahy (intrusion), které způsobuje vedení válek: „Ve velké míře to byl chaos války, s jejími průvodními ekonomickými a politickými šoky, jež redukovaly nerovnost ve 20. století.“ Jeho kniha je svým způsobem vymezování jakýmsi návratem do minulosti. Jako jasně argumentující, duchaplný a někdy sarkastický autor (v poznámce, že rodiče studentů na Harvardu si vydělávají v průměru kolem 450 000 dolarů ročně, uvádí, že „takové zjištění sotva může být srovnatelné s výběrem založeným pouze na  zásluze“), jednak  svým kolegům předkládá vědecká zjištění, jednak podněcuje ve vzdělané veřejnosti úvahy o politické reformě. Je spíše Keynesem v jeho General Theory, než ti dnes slavní ekonomové, kteří jsou hlavně vědátory, či někým, kdo sklouzává k něčemu, co se pohybuje mezi nudným kázáním pro laiky - podtitul k Rozmarné ekonomice (Freakonomics), poslední těžká bomba, která slibuje odhalit skrytou stránku všeho“ – a scholastickými disputacemi  kněžstva.

 V pozadí širokého a obdivného přijetí Pikettyho jsou dvě krize. Jednou je krize autority. Ekonomové, požívající před několika lety větší autority než ostatní vědci, se nyní v mnoha očích jeví jako ti, kdo produkují modely efektivity a harmonie, jejichž perfektnosti se dosahuje na úkor reality. Matematický sen o nějaké budoucí  catallaxy – Hayekovo oblíbené slovo pro spontánní mírové uspořádání, které vyplyne z maxima liberalizace na trhu[2] – se jen velmi málo podobá existujícímu kapitalismu. Před třeskem (crash) vyvolala v oboru mnoho vzrušení behaviorální ekonomie; je nyní lépe disponována dávat smysl jednání individuálních ekonomických aktérů, než vzájemně se determinujícím trajektoriím společenských tříd a národních ekonomií.

Druhá krize není o ekonomii, ale o ekonomice: o špatné distribuci bohatství a příjmů, zřejmé v každém aspektu dnešních společností. Pikettyho pátrání při zkoumání tohoto fenoménu se setkává s pochopitelným vděkem. Branko Milanovic na symposiu označeném „Pikettyho triumf“ v „American Prospect“, pozdravil „monumentální knihu, která bude ovlivňovat ekonomické analýzy (a snad i politiku) v nacházejících letech“, a která vrací ekonomii k jejím „kořenům, kdy se snaží pochopit“ – Marxovými slovy – ,zákony pohybu, kapitalismu“.  Martin Wolf ve Financial Times napsal, že „ve svém systému a shrnutí nás Capital in the 21th Century vrací nazpátek k  zakladatelům politické ekonomie“.  Je to neadekvátnost mainstreamové ekonomie tváří v tvář dnešní kapitalistické ekonomice, která po takové knize zřejmě vyvolává hlad. Ale člověk, trpící hladem, je schopen velebit jakékoli vydatné jídlo jako hostinu.

*

Rozsáhlý objem Kapitálu v 21. století tvoří čtyři obsáhlé sekce mezi programatickým úvodem a závěrem, v němž Piketty znovu opakuje své volání po „politické a historické ekonomii“, jež by nechala za sebou bipolární konfrontaci období let 1917-89 a v důsledku toho i tehdejší éru marxistické politické ekonomie. Prvé tři sekce jsou svým charakterem analytické. „Příjem a kapitál“ vykládá základní logiku distribuce příjmů, jak se vztahuje k dané úrovni ekonomického růstu. „Dynamika poměru koeficientu kapitál/příjem(Capital/Income Ratio) je především historií nerovnosti během více jak dvou staletí industriálního kapitalismu, včetně jejího neobvyklého zmírnění uprostřed století dvacátého. A „Struktura nerovnosti“ poskytuje vyčerpávající statistický popis nerovnosti, jež je nosnou strukturou dnešních společností.  Čtvrtá sekce, „Regulace kapitálu v 21. století“, se pohybuje mezi diagnózou a předpovědí, s programem nápravy přílišné koncentrace bohatství, která vydává v nebezpečí, jak to vidí Piketty, ani ne tak kapitalismus jako demokracii.

Kniha o koeficientu kapitálu a příjmu musí vymezit své klíčové pojmy. Příjem je dost konvenčně představován jako všechno „zboží produkované a distribuované“ během období jednoho roku.  V principu se tak pokrývá nejen zboží a služby ve formě komodit, ale také ty, které jsou poskytovány, zvláště v minulých společnostech, mimo trh; Piketty prakticky diskutuje o příjmu ve smyslu příjmu peněžního. Roční produkce (tok - flow) příjmů ve společnosti mizí hlavně ve spotřebě;  ušetřený zbytek se stává částí celkové zásoby kapitálu. Jeho „kapitál“ je kategorií diskutabilnější, neboť je používán v obecném smyslu.  Označuje bohatství jakéhokoliv druhu, které zpětně přináší užitek, nebo může být od něj, jako je tomu s uměleckými díly či domy, jednou očekáván.  Piketty už neodlišuje produkční kapitál od jeho finanční či „fiktivní“ (fictitious) variety, která reprezentuje požadavek na anticipaci produkce (a jeví se pro současné ekonomy tak závažnou a důležitou). Takový kapitál není specifický pro kapitalismus. Mohl by vyjadřovat vlastnictví klasických otrokářů či feudálních pozemkových vlastníků – kteří z největší části ani nezaměstnávali námezdní pracovníky ani neprodukovali pro trh – právě tak dobře, jako by to byla soukromá firma, která ve svém zápolení o zisky organizuje námezdní práci. Pro Pikettyho je „bohatství“ zaměnitelné s „kapitálem“, neboť bohatství patří ke všem společnostem… Předkapitalistické společenské formace se tu jeví jako „společnosti, které v minulosti byly kapitálem ovládány“.

Ačkoli se Piketty vyhýbá tomu, aby uvedl, co odlišuje vlastní kapitalismus od jeho předchůdců, navrhuje závěr, že mu vládnou dva základní zákony. První koordinuje „tři nejvýznamnější koncepce analýzy kapitalistického systému“.  Koeficient kapitál/příjem je celkový kapitál společnosti představující rozmanitý úhrnný roční příjem; míra návratnosti – nikoli zcela shodná s mírou zisku, jak uvidíme – je uváděna v procentech z jeho velikosti; a podíl kapitálového příjmu je podílem z celkového výstupu plynoucího vlastníkům, relativně ve vztahu k pomalu skapávající složce (ve smyslu podílu na hlavu), zavlažující životy dělníků. Pikettyho algebraická formule jeho prvního zákona vyjadřuje podíl kapitálu na příjmu jako míru návratnosti znásobenou koeficientem kapitál/příjem.  Takže 5 procent návratnosti z kapitálu v hodnotě šest krát společenský roční příjem se rovná podílu 30 procent: téměř třetina příjmu připadá vlastníkům bohatství. Jak Piketty poznamenává, zákon je „čistě účetní identifikací“ aplikovanou „z definice na všechny společnosti ve všech obdobích“. V raných společnostech sestávalo soukromé bohatství hlavně z půdy a Piketty zdůrazňuje, že „průměrná míra návratnosti ze země v agrární společnosti byla typicky v řádu  4 - 5 procent.“  Jestliže známe hodnotu pozemkového vlastnictví jako násobku (multiple) ročního příjmu společnosti, vyplyne z toho přibližná míra této společenské nerovnosti mezi třídami, za předpokladu, že „distribuce kapitalistického vlastnictví (a příjmu z kapitálu) je vždy koncentrovanější než distribuce příjmu z práce“. (Socialistický program kolektivního vlastnictví výrobních prostředků implikuje, že tomu tak nemusí být navždy.)

Statistická evokace předmoderních společností představuje většinou pouhý dohad a Pikettyho první zákon se dostává k empiričtějším poznatkům s příchodem národních účetních evidencí, poprvé v Anglii kolem roku 1700 a později ve Francii. V roce 1791 Antoine Lavoisier přišel s odhadem francouzského příjmu a bohatství a jak s určitou dávkou republikánské hrdosti Piketty ukazuje, „nový daňový systém zavedený po revoluci, jež skončila s privilegii šlechty a uvalila daň na veškeré vlastnictví půdy, byl ve velké míře inspirován jeho dílem“. Postup národních účetnictví pak směřoval z Evropy všemi směry, do rozvinutého kapitalismu. Obraz Evropy a Severní Ameriky v 19. století je tudíž jasnější než to, co víme o zbytku světa. Při Pikettyho kalkulacích, koeficient kapitál/příjem v Západní Evropě setrvával na přelomu 20. století mezi šesti či sedmi a jedním. Nerovnost mezi bohatstvím a příjmem byla nižší v anglofonním Novém světě, nikoli jako výsledek rovnostářské politiky, ale protože soubor přistěhovalců bez děděného bohatství rostl mnohem rychleji než establišovaná třída vlastníků, předávající si vlastnictví z jedné generace na druhou.  V předvečer první světové války byl národním příjmem v USA pouze pětkrát domácí kapitál. Ve zkráceném 20. století, od roku 1917 do roku 1991, docházelo od počátku do konce k mnoha vzepětím a stlačováním.

Piketty vztahuje pokles nerovnosti uprostřed 20. století hlavně k destrukci kapitálu, kterou způsobily dvě světové války.  Po příměří vyhnala evropská válkychtivost do výše válečné dluhy, což se projevovalo v kapitálu.  V USA, které  - „když bylo zavedeno progresivní zdanění… došly mnohem dále než Evropa“, FDR (Franklin D. Roosevelt) razil cestu konfiskačním mírám na vysoké příjmy a země „přijala politiku, jejímž účelem bylo redukovat vliv soukromého kapitálu pomocí kontroly renty“. (V těchto opatřeních je stěží možné spatřovat důsledek války na cizí půdě, jež pouze zvýšila relativní sílu USA, které byly čistým věřitelem.) Po druhé světové válce přišla imperialistická Evropa o své bohatství na základě dekolonizace. Nízký poválečný koeficient  kapitál/příjem odrážel také „záměrnou politickou volbu s cílem redukovat: tržní hodnotu na straně aktiv a ekonomickou moc jejich vlastníků“, jak to dosti neurčitě uvádí Piketty.  Nejenom, že byla omezena relativní velikost kapitálu, ale jeho návratnost při historické kalkulaci mezi 4 a pěti procenty klesla  téměř k polovině  jeho úrovně v roce 1914 a nedosáhla staré úrovně před koncem 20. století. V průběhu poloviny století byl růst pracovních příjmů srovnatelný s bezprecedentní úrovní růstu, či ji dokonce předstihoval. Poté, od sedmdesátých let, zinscenoval kapitál „comeback“, který trvá dodnes, v koeficientech  kapitál/příjem se nyní přibližuje úrovni Belle Epoque. Návrat k „patrimoniálnímu (dědičnému) kapitalismu“, kde velké štěstí znamená spíše zděděné bohatství než podnikatelskou energii, drahou těm, kdo kapitalismus ospravedlňují, přičítá Piketty zčásti uvolněnému daňovému režimu.

Historie nerovnosti za průmyslového kapitalismu představuje tudíž spíše sedlo ve tvaru U, než kupu: růst v 19. století, malátnost v průběhu dvou třetin dvacátého století a druhý růst za minulých generací.  Tato story může být pro ekonomy dosti překvapivou. Piketty  to uvádí explicitně, aby korigoval optimistickou teorii Simona Kuznetzova, navrženou v roce 1955, která byla v profesi široce akceptována, tj. že nerovnost se snižuje s tím, jak ekonomika dozrává (mature). Jestliže má Piketty pravdu, pak extrémy chudoby a bohatství, jež byly zřejmé v Evropě 19. století, kdy nevyžadovaly nějakou zvýšenou námahu, vyjadřují normu, která je pro kapitalismus typickou. Ponechána sama sobě, produkuje dynamika koeficientu  kapitál/příjem  stále větší nerovnost.

Co způsobuje tuto polarizaci? Pikettův druhý základní zákon kapitalismu slibuje, že bude mít větší analytickou sílu než zákon první. Prohlašuje se jím, že koeficient kapitál/příjem roste v souladu s rozbíhavostí úrovně návratnosti či úrovně úspor (pro Pikettyho jsou fakticky totožné) od celkového růstu úrovně ekonomiky. Ti s vysokými příjmy z akumulovaného bohatství či se zvláště dobře odměňovanou prací – „růst supermanažerů“ je způsob, jak Piketty popisuje trend minulých dekád  - mohou ušetřit mnoho z  výnosu (revenue), zvláště když balon štěstěny nabude mimořádného rozměru a přesto za sebou nezanechá stopu. Na druhé straně lidé s malým či žádným bohatstvím (nemluvě o čistých dlužnících) vydávají mnoho či všechno z toho, co získávají. A vzhledem k tomu, že ekonomika jako celek představuje jeden gigantický příjem, průměrné příjmy nemohou přesáhnout úroveň růstu (jedině, když se snižuje návratnost kapitálu). Pikety formuluje svůj druhý zákon kapitalismu velice jednoduše jako „nerovnost r > g´: míra návratnosti kapitálu má tendenci překračovat ekonomický růst. Logicky, r může docela dobře být rovno g (vést ke stabilnímu koeficientu  kapitál/příjem), či spadnout pod tuto úroveň, jako tomu bylo během poloviny 20. století. Ale závaznost toho, aby r obecně přesahovalo g, trvá a ve společnostech podřizujících se tomuto zákonu, bude příjem kapitálu odpovídat stále většímu podílu na příjmu, zatímco výnos pro práci se v tomto srovnání bude neustále zmenšovat.

 

*

Pikettyho závěrečná analytická sekce předkládá jedinečný, impozantní soubor dat podporujících jeho tezi, tj. že kapitalismus směřuje ke stupňování nerovnosti. Toto je triumf jeho Kapitálu v 21. století: nic z této knihy není působivější, než rozsah a bohatství jejích statistických informací.  (Piketty omlouvá nepřesnost Kuznetzovy teorie vzhledem k neúplnosti dat, neboť měl možnost jít zpět jen o několik dekád, kde měl údaje k dispozici.) Pikettyho řada dat začíná v historicky domovských zemích kapitálu a nabývá na místní preciznosti a geografickém úhlu pohledu s tím, jak se přibližuje k současnosti.  Poslední dekády odhalují uvnitř kapitalistických zemí téměř všeobecný vzestup nerovnosti (i když nerovnost mezi bohatými a chudými zeměmi se zmírňuje). Některé z Pikettyho informací a závěrů, které z nich dělá, jsou podrobovány útočnému zpochybňování, obzvláště ve Financial Times, avšak bez toho, že by měnily kontury jeho nálezů. Kapitál v 21. století ukazuje na nedokonalost národních statistických výčtů, zvláště vzhledem k velkému náhodnému štěstí, které mají tendenci podhodnocovat; Piketty a jeho kolegové se pokoušejí odčinit tato selhávání pomocí své Datové základny světových špičkových příjmů (World Top Income Database). Jednou z hodnot knihy je to, že trvá na významu dat a přinejmenším tam, kde se to týká moderních společností, osvětluje nepřesnosti, které tyto kolekce obsahují.

Statistické panorama je oživováno a ověřováno místním detailem. Poučíme se například, že Británie uvalila progresívní daň z příjmu na Jižní Afriku v roce 1913 a na Indii v roce 1922; že zisky německého průmyslu za nacistů docela pěkně narůstaly; a že v USA, „jako věřitelské mocnosti, dosahovala minimální mzda 1,60 dolaru za hodinu své maximální úrovně před téměř půl stoletím, v roce 1969“.  Působivý statistický portrét však není vyvážen tím, čeho Piketty dosahuje v teorii a v interpretaci.  Je to druhý z jeho základních zákonů kapitalismu, který slibuje reálné přínosy. Nicméně má jeho r > g spíše deskriptivní než objasňující hodnotu.

Na druhé straně je tento zákon nezpochybnitelný: jestliže kapitál roste rychleji než výstup (output), poměr bohatství vůči příjmu nezbytně narůstá. Pouze pokles návratnosti pod normální úroveň, širší kapitalistické vlastnictví, či destrukce kapitálu, by mohla proces zpomalit či obrátit.  Co však dokáže formule vysvětlit? Geologové mohou nabídnout analogický teorém pro změny při vzniku pohoří, s tím, jak Andy stoupají, Apalačské hory poklesávají. Podle nerovnosti u > e, kde u udává míru zdvihu a e míru eroze, stoupají vrcholky úměrně tomu, jak  stoupání  přesahuje erozi. Podle všeho je to přesné. Avšak teorie talířové tektoniky (plate tectonics) by vyžadovala objasnit míru vztlaku vzhůru a potřebovala by i další teorii k erozivnímu působení klimatu na hory. Pikettty  staví r proti g bez prokazování toho, proč by to mělo být tak, jak to je. Potud je analogie s geologií defektní.  Talířová tektonika a klima jsou nezávislé proměnné, zatímco míra návratnosti a zvyšování míry růstu nikoliv, ačkoli s nimi Piketty tímto způsobem nakládá.  Opakovaně zdůrazňuje, že „čistá“ návratnost kapitálu – předcházející každou redistribuci -  činí v celých dějinách v průměru 4 či 5 procent, bez ohledu na vzory distribuce. Pokud jde o ekonomický růst, je tady podstatný vedlejší produkt technologického rozvoje a demografického růstu. (Jak francouzský ekonom Gaël Giraud zjišťuje, ponechává Piketty stranou zvětšování rozsahu úvěru a fosilní palivo, jež je od jedinečné expanze kapitalismu neodmyslitelné.)

Politicky a intelektuálně by mohlo být v daném momentu užitečné oddělit otázky rozdílení od otázek výroby. Ale to by znamenalo odtlačovat aspekty ekonomického života, které jsou vzájemně neodlučitelné. Jak uvedl Marx v Grundrissech: „Pojednávat o výrobě odděleně od distribuce, kterou zahrnuje, je pouze lichá (povrchní) abstrakce.“ Velikost souhrnného výstupu očividně určuje to, co je k distribuci -  ale i převažující režim distribuce podstatně ovlivňuje její specifickou povahu (více aut než autobusů, řekněme) - a celkový objem tohoto výstupu. V téže pasáži Marx zkoumá distribuci – nejen z hlediska toho, co kdo vlastní, ale jaký výhled na zisk vlastnictví skýtá – jež „se zdá antedatovat a určovat produkci“, jako když vítězové mění poražené obyvatelstvo v otroky a činí tak otrockou práci základem výroby. Nebo národ prostřednictvím revoluce zničí velké (nemovité) vlastnictví … a touto distribucí propůjčuje výrobě nový charakter.  Tyto příklady – o distribuci, jež udává tempo výroby – nejsou žádnou vymyšleností. Relativní ekonomická stagnace v klasickém Řecku a Římě měla co dělat se svým základem v otroctví, jak ukázal Perry Anderson v Passages from Antiquity to Feudalism: „Jakmile se fyzická práce hluboce propojila se ztrátou svobody, neexistoval základní společenský důvod pro invenci.“ Otroctví „devalvuje veškerou práci tím, že znemožňuje jakýkoli zájem na její ochraně.“ Podobně vděčila středověká expanze od 11. do 13. století za něco i omezování rolnické držby, neboť menší políčka vyžadovala intenzivnější obdělávání (a populační růst dosud nevyvolával snižující se návratnost tlakem na využívání okrajové půdy). Jiní historikové argumentují v duchu  marxistické tradice, že vymáhání dávek šlechtici a státem připravilo později rolnictvo o přebytek hotovosti, který mohl být využit ke zlepšení jejich půdy, či že vzestup kapitalismu v 16. století v Anglii byl vyvolán revolucí v produktivitě spuštěné soutěží šlechty o agrární rentu.  Není nutné přijmout žádný z těchto argumentů, aby bylo možné rozpoznat, jak odlišné požadavky na společenský produkt mohou a někdy musí modulovat jeho dynamiku.

Další důkaz pro intimní spojení výroby s distribucí je nám časově bližší.  V desítiletích po druhé světové válce – pro Francouze les trente glorieuses – se bohaté země těšily bezprecedentnímu růstu, stejně jako bezprecedentnímu zmírňování nerovnosti, kterou Piketty zdůrazňuje. Přisoudit veškerý kredit za vyšší růst nižší nerovnosti by bylo hloupé: poválečná rekonstrukce, zelená revoluce, studená válka způsobující boom ve zbrojení a přívaly nafty, to vše k náhlému vzestupu přispělo.  Nehrálo však přitom stlačování příjmů žádnou významnou roli? Marx předpokládal a Keynes vynaložil úsilí k argumentaci, že přeinvestovaná (překapitalizovaná) distribuce příjmů může bránit investicím do výroby, na nichž závisí růst. Příliš mnoho peněz v rukách bohatých, kteří šetří své příjmy více než ostatní, může snižovat požadavky jak na spotřební zboží, tak na kapitálové produkty nezbytné pro jejich zhotovení (spotřeba je, jak uvádí Keynes, „jediným účelem a cílem veškeré ekonomické aktivity“).  Ze stejného důvodu mají větší pracovní příjmy tendenci zvyšovat inflaci, redukovat sklon bohatých sedět nečinně na hotovosti, jak to dnes činí mnohé korporace a rozšiřovat výhledy a zvyšovat celkové výplaty ve firmách. Silná nerovnost mohla v průběhu rané industrializace podněcovat rychlý růst. Později se zdálo, že libovolná distribuce klestí cestu rychlejšímu růstu, jestliže posuzujeme poválečnou zkušenost jak rozvinutých tak zaostávajících ekonomik. Skandinávské ekonomiky rostly rychleji než jejich mnohé nerovné protějšky podél středomoří, stejně jako relativně rovnostářštější Východní Asie předstihovala mnohem oligarchičtější Latinskou Ameriku. Tyto vzory obecně převládaly po celé 20. století.  Masová spotřeba sytila bouřlivá dvacátá léta (Roaring Twentieth); plná zaměstnanost a kontrola cen v průmyslu posilovala válečnou ekonomiku Franklina D. Roosevelta (FDR); a křehké poválečné uspořádání mezi dělníky a vlastníky, produkt strachu vládnoucích tříd z organizované práce a levice, podporovalo vzestup produktivity šetřící práci a zvyšování mezd, jež samo opět vedlo ke znásobování masové spotřeby.

 

*

Piketty dělá malé spojení mezi nízkou nerovností atypickou pro 20. století a atypicky vysokým růstem. Jestliže ekvivalent kapitál/příjem klesá, je to proto, že průměrné příjmy obecně sledují ekonomiku a protože neekonomické faktory, hlavně válka, snižují zásobu kapitálu. Nezvykle velký efekt přikládaný v knize válce a malá role přikládaná politice, sama o sobě vyvolává rozpaky.  Destrukce způsobené válkou mohou vymazat významné množství fixního kapitálu, zvláště ve Francii, ale sotva tolik, jak takový silný důraz na válku předpokládá. Ani meziválečná inflace nebyla bezprostředním či uniformním důsledkem nepřátelství, jak svědčí až dobře do třicátých let kolísání monetárních institucí mezi deflační střízlivostí bolestivou pro dělníky a inflační expanzí, které se obávali rentiéři. Volba inflace zčásti přiznávala sílu dělnickým stranám a ohrožujícímu příkladu Sovětského svazu, faktorům, které Piketty sotva zaznamenává.  Po druhé světové válce komunismus v zahraničí a organizovaná práce doma podněcovala redistribuci více, než to mohl učinit fašismus.  Ale bez ohledu na důvody, které pro to Piketty měl, nespojuje větší rovnost s žádnou takovou kauzální rolí v rapidním všeobecném růstu, který by tak silně redukoval koeficient kapitál/příjem.

Jestliže uprostřed dvacátého století doprovázela vyšší růst nižší nerovnost, čím lze vysvětlit komplementární (typický) vzor, který se prosazoval během minulých čtyřiceti let? Neboť v sedmdesátých letech se růst zpomalil a nerovnost vzrostla.  Vysvětlení, k němuž se uchylují jiní, sahá od chronické nadprodukce v mezinárodní výrobě k explozi finančního sektoru, zvyšujícímu množstvím oběživa spíše krátkodobé bubliny, než přispívajícímu k dlouhodobým investicím, až po  depresivní účin stagnujících příjmů dělnické třídy. Piketty  nebere v úvahu žádný z těchto faktorů, z jeho hlediska je pro to málo důvodů. Jestliže je  r > g obecným zákonem, střed dvacátého století je anomálií, která by měla být vysvětlena a současná doba je jednoduše návratem k odvěkému trendu.

Výjimečný charakter období mezi první světovou válkou a recesí v letech 1973-74 je ještě  překvapivějším, když Piketty zdůrazňuje, že se jeho druhý zákon kapitalismu prosazoval už dlouho před kapitalismem: V největší části lidských dějin, až přímo do předvečeru první světové války, byla „nerovnost r > g zřejmá a v 21. století se zřejmě bude prosazovat znovu.“  V přehledném grafu míra návratnosti oproti „úrovni růstu na světové úrovni, ve světovém outputu od antiky po rok 2100“, r balancuje mezi 4 a 5 procenty až do roku 1820, kdy se průmyslová revoluce rozšířila mimo Anglii.  V souvislosti s vypuknutím první světové války prudce poklesla téměř  o 1 procento  a  pak se začala v průběhu dvacátého století přelévat do vzestupného trendu, až se přizpůsobila  umírněnému  vzestupu, který trvá až dodnes a směřuje za  naši současnost, do neurčité a  trvalé budoucnosti kapitalismu.  Během stejného úseku dějin se globální úroveň g zvedá a mírně se sklání do poloviny 18. století, po níž kyne nový vzestup. Okolo počátku 20. století úroveň návratnosti přinejmenším překonává, až do sedmdesátých let, kdy její sestup znovu pokračuje až na úroveň staré vyčerpanosti (inanition). Podle Pikettova odhadu, dosáhne kapitalismus na konci našeho století roční expanze nanejvýš výše 1,5 procenta, zatímco úroveň návratnosti se znovu vrátí ke svým tradičním 4 či 5 procentům. I když se stranou ponechává enormní podíl (kvocient) spekulací v „údajích“ týkajících se společnosti s daleko méně rozvinutým trhem či účetnictvím – s přechodným odkladem obvyklých statistických pochybností -  Pikettyho zveličování úlohy historického prostoru působení jeho druhého zákona vážně podrývá jeho nárok na objasňování průmyslového kapitalismu, což je jeho prvořadým zájmem. Jestliže je průmyslový kapitalismus jako mezinárodní fenomén starý přibližně 180 let, v plné třetině svého trvání (od roku 1914 do roku 1974) se r > g velice obratně vyhýbá: interregnum, které Piketty nenachází v žádné jiné epoše. Jinými slovy, jeho zákon kapitalismu se kapitalismu podřizuje nejméně ze všeho, což je pozoruhodný defekt.

Pikettyho teoretické trable mohou začínat od jeho definice kapitálu jako bohatství jako takového. Mnohá „kapitálová“ akumulace předcházející kapitalismu – v šlechtických rezidencích, luxusních předmětech a i v takových agrokulturních zdokonaleních jako jsou vinice, vděčící za svou existenci zálusku elity na víno – byly neoddělitelné od jejich spotřeby, uskutečňované bez cíle, či  dokonce bez možnosti získat monetární zisk. Jestliže mělo předkapitalistické šetření a investice efekt ani ne tak v bohatství konzumu, jako spíše ve své úžasnosti, nepřerušované provozování r > g ve slabě rostoucích společnostech je mohlo jen dlouhodobě štěpit na pouhé chuďasy a maximum zbohatlíků.  A Piketty se často vyslovuje tak, jako by všechny společnosti mimo 20. století vždycky rostly spíše nerovně. Ale nerovnost se někdy zmírňuje. Vyberme si jeden příklad z jeho vlastní země: ve 12. a 13. století podíl lenního pána na příjmu ve Francii relativně padal ve srovnání s průměrem příjmů rolnictva.

Pouze v posledním období feudalismu se částí Západní Evropy poprvé zmocnila rozpoznatelná kapitalistická dynamika, jako dvojí vzájemně se podněcující rozvoj – městská buržoazie rozšiřovala své obchodní aktivity a zemědělská produkce se postupně dostávala na trh. Dříve, když reprodukování či rozšiřování soukromého bohatství nezáviselo hlavně na trzích, adekvátnost či - z jiného hlediska - míra návratnosti, postrádala jakékoli striktní ekonomické kritérium; vágní a variabilnější společenské standardy odvozovaly příjem z daného štěstí. S tím, jak se kapitalismus šířil světem, spoléhali jak vlastníci, tak dělníci, pokud jde o celkový objem jejich příjmu, na trhy a podrobovali se tak Marxovým „donucovacím zákonům konkurence“. Kapitalisté soutěžili o peněžní zisky, které pak byly se ziskem investovány se stále větší masou kapitálu. Systémové imperativy, pokud jde o uspokojivé zisky a nekonečná akumulace, mohla mít nakonec nepříznivý účinek.  Ricardo, Marx a Keynes, každý svým způsobem, zjišťovali, že akumulace příliš velkého kapitálu vzhledem k ekonomice jako celku, by vystavovala nebezpečí soukromou návratnost, obecnou expanzi či oboje. Piketty, při svém odmítání podporovat jakýkoli takovýto scénář – vysoký koeficient kapitál/příjem může či nemusí tlumit míru návratnosti – dospívá k neprůkaznému závěru, že pád není nezbytný. Jeho koncepce míry návratnosti bohatství je však příliš obecná, než aby mohla být základem jakéhokoli zákona příznačného pro kapitalismus. Žádná teorie kapitalistické dynamiky nemůže být platnou bez neúprosné logiky ziskovosti a jejího účinu na interakci distribuce a produkce.

Ve svém závěru  Piketty povyšuje r > g do statutu „ústředního rozporu kapitalismu“. Slovní obrat je míněn jako evokace Marxe a teorie, která by ho měla vylepšit.  Co je ústředním rozporem kapitalismu pro Marxe? Pravděpodobně toto: „Pracující populace… produkuje jak akumulaci kapitálu, tak prostředky, jimiž je dosahováno relativního přebytku; a činí tak v rozsahu, který neustále narůstá.“ Nekultivovaný (primitivní – grossly) kumulativní charakter kapitálu a jeho technicky progresivní, či práci šetřící povaha, si společně vynucují dlouhodobý pokles požadavků po práci, který ohrožuje samotný kapitál.  Krize ziskovosti vyrůstají krátkodobě hlavně z deficitu poptávky dané nízkými mzdami. Z dlouhodobého hlediska je základním důvodem tendence zaměstnávat ve výrobě relativně méně práce než fyzického kapitálu. Protože zisk vzniká z rozpětí mezi tím, čím práce do výroby přispívá a co zpětně získává v podobě příjmu, míra zisku bude klesat, jestliže další okolnosti zůstanou stejné, zatímco koeficient kapitálu vůči práci poroste. Avšak ani Marx (který k teorii „tendence k poklesu míry zisku“ připojoval mnoho podmínek a modifikací), ani pozdější a mnohem systematičtější interpreti neočekávali -  jak to uvedl pravděpodobně nejvýznačnější z nich, Henryk Grossman – že kapitalismus musí „sám od sebe“, či „automaticky“ kolabovat.  Kapitalismus by mohla překonat pouze politická organizace v reakci na jeho krizi. Marx se domníval, že kapitál sám o sobě bezděčně uskuteční mnohé z nezbytné organizace tím, že vytvoří vzdělaný průmyslový proletariát. Skutečnost, jak je dnes zřejmá, se stále více srovnává s jeho teorií pracovní síly, jejíž relativní velikost se zmenšuje a jejíž produktivita stoupá: mnohem menší počet lidí má v těchto dnech pevnou práci na farmě nebo v továrně, formální zaměstnávání buď vůbec neexistuje, nebo jsou zapisováni do sektoru služeb (kde, vzhledem k jejich povaze, roste produktivita mnohem méně než v průmyslu či v zemědělství).

Pikettyho ústřední rozpor zdálky Marxovo pojetí připomíná. I tu je kapitál, „stále více a více panující nad těmi, kdo nevlastní nic než svoji práci“, relativně vůči práci pře-akumulován. Přinejmenším ve formálním smyslu je však Marxova teorie jasně lepší. Předkládá skutečný rozpor – kapitalistická akumulace sama sebe podminovává – a nese s sebou mechanismus specifický pro kapitalismus: honbu za zisky prostřednictvím vykořisťování námezdní práce. Pikettyho koeficient r > g není naopak „základním logickým rozporem“, jak o něm prohlašuje. Akumulace kapitálu, ponechána na neurčito mimo ekonomický růst, by tvořila „nekonečnou spirálu nerovnosti“ ohrožující méně ziskovost než „demokratické společnosti a hodnoty sociální spravedlnosti, na nichž je založena“.

Kapitalismus se může obejít bez demokracie snadněji než bez zisků.  Otázkou pro nacházející století je, jak dalece bude minimalizovat demokracii ve snaze o maximalizaci zisků. Někteří marxisté se k Pikettymu připojují, považujíce snižující se míru zisku za iluzorní; ti, kdož podporují ideu spočívající na základech odlišných od těch, které Marx připsal – diskutovanému – snižování ziskovosti v minulých dekádách, tj. faktorům jako je nadkapacita průmyslu či šíření finančního kapitálu, které zvyšuje požadavky na zisky bez toho, že by nezbytně odpovídaly proporcionálnímu nárůstu celkových zisků. (Michael Roberts zjišťuje, že po začátku šedesátých let míra zisku „dosáhla minima v roce 1975 a rostla pak až k vrcholu uprostřed devadesátých let. Od té doby je světová úroveň zisku stabilní či mírně klesá a na svůj vrchol v devadesátých letech se nevrátila.“)  Ať je konečný osud zisků jakýkoliv, Piketty a marxisté se silně shodují v tomto ohledu: pouze politika může držet na uzdě nebo přerušit překotný růst nerovnosti.

 

*

Poslední část Kapitálu v 21. století předkládá velkou politickou reformu. „Progresívní roční daň na individuální bohatství“, ukládaná národními vládami a pod dozorem mezinárodního daňového úřadu (instituce) – Piketty navrhuje míru od 0,5 procenta do 2 procent, v souladu s velikostí štěstí – by sledovala akumulaci soukromého bohatství a chránila koeficient kapitál/příjem před nekonečným růstem. Velká štěstí by měla reprezentovat spíše čerstvý podnikatelský výkon, než idiotskou osudovou náhodu spočívající ve zdědění majetku a výnos (revenue) z daně by mohl být věnován na veřejné účely zanedbávané soukromými investory.  Piketty se se svou „utopickou ideou“ vystavuje nebezpečí, jakmile se současné společnosti přiblíží k tomu, v čem on spatřuje rozcestí na dosavadní cestě. Jedna cesta vede ke koncentraci bohatství neslučitelnému s liberální demokracií, druhá k novému zdomácnění kapitalismu podporujícího „sociální stát pro 21. století“. Obnovily by se tak dva přísliby Francouzské revoluce: „kariéra otevřená talentům“ bez ohledu na postavení a původ a v epigrafu k Deklaraci práv člověka, který je uveden v záhlaví Pikettyho knihy, princip, že „společenské rozdíly mohou být zakládány pouze v zájmu obecného prospěchu“. Nerovnost může být tolerována a dokonce podněcována natolik, nakolik individuální výnos podporuje obecné blaho; pokud se toto hledisko nedodržuje, vzniká soukromé bohatství na úkor společnosti.

Pikettyho návrhy zahrnují dvě možnosti demokratického omezení kapitálu nikoli pouze v jedné či dvou zemích, ale při takové převaze těchto omezení, kdy všude budou vlády podřizovat svoje nejbohatší a tudíž nejmocnější občany opatřením, jejichž smyslem je tyto zbohatlíky zatlačit. Avšak v jeho účtu 20. století se připomíná, že to „stálo dvě světové války, aby byla smazána minulost a významně zredukován kapitál“; redistribuce byla hlavně dodatečným efektem nepřátelství. Jestliže má demokratická kontrola kapitálu tak „nepatrný“ precedent, jak nadějná může být v budoucnosti? Občané se nemohli v kapitalistické demokracii uprostřed dvacátého století pevně identifikovat s jednoznačně se lišícími politickými stranami. Depolitizace byla v minulých generacích pochopitelnou, vzhledem k tomu, že strany nalevo a napravo vzájemně konvergovaly k témuž vyprázdněnému středu. (Piketty samotný stoicky podporuje Francouzskou socialistickou stranu, která se hrbí víc a je neschopnější než ostatní strany v Evropě.) Nedávný výzkum došel k závěru, že v USA využívá z příjmové distribuce vzniklých horních 10 procent svého vlivu na politické výstupy patnáctkrát víc než zbývajících 90 procent.  Ostatní země jsou plutokratické na podobné úrovni. Jak by mohly výkonné výbory vládnoucí třídy ve všech  zemích a po celém světě dosáhnout shody při jednání o uvalení Pikettyho daně právě na tuto třídu?

Socialistická revoluce se skutečně zdá pravděpodobnější. Předpokládejme, že revoluce v rozvinuté zemi postupně či náhle začnou předávat veřejnosti všechny podíly společností, které jsou dosud v soukromých rukách. Investování by tudíž mohlo být řízeno pomocí podpůrných fondů (mutual fonds) v držení veřejnosti a soutěžících navzájem o dlouhodobou návratnost; všechny jejich výnosy by obecně plynuly veřejnosti či do administrativy uskutečňující její vůli. Velikost zásoby kapitálu (capital stock) by změnami vlastnictví nebyla ovlivňována.  Jedním z pravděpodobných výsledků by byl mnohem užší rozpis mezd uvnitř a mezi zeměmi. Ale i bez toho by rostoucí koeficient kapitálu/příjmu  už automaticky nadále neprohluboval nerovnost. Pojem takové revoluce – zprvu v jedné zemi, pak postupně v mezinárodním, ale nikoli universálním měřítku – je dnes ještě imaginární. Ale je imaginárnější než globální daň na kapitál vyžadující koordinaci prakticky všech národů?  Čím déle se bude globální kapitalismus vyvíjet bez reforem, tím pravděpodobnější je, že jej národy a regiony odvrhnou.

Piketty, „očkující pro život proti konvenční, ale lenivé rétorice antikapitalismu“, by mohl považovat takovéto spekulace – vzhledem k pádu berlínské zdi - za pouhé upadnutí do starých chyb. Považuje své zdanění kapitálu za „podporu obecného zájmu proti zájmům soukromým, přičemž respektuje otevřenost ekonomiky a sílu soutěžení“ a ve svém  interview prohlašuje, že nepostradatelná role trhů v komplexní ekonomice ospravedlňuje trvání kapitalismu. Avšak svádění všech historicky se utvářejících trhů na stejnou úroveň postrádá jak historické tak teoretické zdůvodnění. Ignoruje extenzivní trhy v mnoha předkapitalistických společnostech a silný prvek monopolu a státních zásahů do trhů v celém průběhu dějin kapitalismu. Přehlíží také skutečnost, že někteří levičáci navrhovali už od roku 1980 opětný návrat k centralizované, příkazové ekonomice. Vize postkapitalistické budoucnosti, od Aleca Noveho Economic of Feasiber Socialism (1983) k Dav?du Schweickartovu  After Capitalism (2002), jsou většinou formami tržního socialismu.  (Schweickart včleňuje, v mnohém jako Piketty, „prospěšnou kapitálovou daň“ do svého vyčerpávajícího programu přeměn.) Ekonomiku nebude nadále pohánět soukromá akumulace kapitálu, i když - stejně jako trh - dosud usnadňuje velkou soukromou spotřebu a řídí mnoho veřejných investic.  Piketty by mohl tuto ideu odmítat, ať už v té či nějaké jiné podobě. Pro nynějšek se ukazuje, že ji nebere na vědomí. Hluché místo nepřekvapuje u spisovatele, který je vychvalován americkým tiskem, zřejmě ne zcela neupřímně, za svou neobeznámenost s Marxovými texty, a který se ve své knize omlouvá za svou neznalost marxistických děl obecným stěžováním si na to, že „má občas při čtení Sartra, Althussera a Badiou dojem“, že mají o „otázky kapitálu a třídní nerovnost jen malý zájem“. Udělal by lépe, kdyby se radil spíše s historiky a ekonomy, než s filozofy.

Nic z toho nemá být bráno jako apartní narážka směřující k tomu, že profesionální ekonomové, kteří sklouzávají na okraj své disciplíny a kterým možná dělá velké obtíže nepřekračovat při odpovědném vyjadřování mez, se nemají co učit, či že nemohou sami vyučovat něco, co by marxisté ještě neznali. Přinejmenším Pikettyho apetit na data a jejich ovládání je jednou z věcí, která je hodna napodobování a soutěže. A když inteligentní ekonomové začínají považovat marxistické myšlení nikoli za historickou kuriozitu, ale za dlouhou a živoucí tradici, jistěže nebudou jednoduše schvalovat návrhy, s nimiž ani marxisté nemohou souhlasit. Marxistické ideje spíše než ignorovány, mohou být různě potvrzovány, vylepšovány či odmítány. V daném momentu však ekonomové hlavního směru, včetně hrdinů okamžiku, se nezdají být ochotni držet svá odhalení v hranicích serióznosti.  Jejich žurnalističtí  protějšci  jsou do určité míry bojácnější. Pouze to může vysvětlit, proč Pikettyho diskuse o nerovnosti, se kterou se levice zabývá po desetiletí, je zasáhla tak, jako by byla ojedinělým objevem.  Kniha je mnohem vzrušující, jestliže je posuzována spíše jako nezdar než jako triumf. Piketty dává rozvláčné goodbye zcela nedávnému marginalistickému  mainstreamu v ekonomii, ale nedosáhl dosud rekonstrukce politické ekonomie předpokládané na počátku. Zatímco jeho statistické uchopení tématu je pevné, ve svých teoretických závěrech tápe. Otázky ekonomické hodnoty, spravedlivé distribuce a kapitalistické dynamiky, které vyzvedává, ponechává nezodpovězeny.

 

Překlad: Miloslav Formánek

 

(text dosud neprošel jazykovou ani stylistickou korekturou)



[1] Postoj vysvětlující dobrotivost boha a existenci zla. (Pozn. překl. MF)

[2] Z řeckého „katallasso“, je odlišný výraz pro slovo „ekonomie“ (oikonomia), poprvé užitý L. von Misesem a později ražený a zpopularizovaný F. A. Hayekem. Zatímco slovo ekonomie předpokládá, že lidé v komunitě mají společnou a souhlasnou řadu hodnot a cílů, catallaxy předpokládá, že vznikající vlastnosti trhu (ceny, dělba práce, růst, atd.) jsou přímým důsledkem rozdílných a protichůdných cílů jednotlivců ve společenství. (Pozn. překl. MF)

Aktualizováno ( Pátek, 01 srpen 2014 )