Zasílání novinek
Přejete si dostávat poštou pravidelné informace o činnosti sdružení, pozvánky na akce sdružením pořádané a texty tématicky mu blízké? Přihlašte se do moderované mailové konference.

Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Martin Šaffek: Jean Paul Sartre: Marxismus a existencialismus


 

Oproti rozšířenému mínění nebyl Sartre nikdy stalinistou a nikdy maoistou. Nebyl, v protikladu k přáním některých, ani konzistentním revolučním socialistou. Jeho dílo je dlouhým dialogem s revoluční levicí. V mládí byl ovlivněn fenomenologií, později se posouval doleva. Následující článek je o knize, která vyšla v češtině pod názvem Marxismus a existencialismus.

 

Podle Jeana-Paula Sartra (1905–1980) neexistuje filosofie jako taková, existují jen jednotlivé filosofie. Filosofie se zrodila ze společenského pohybu, je sama pohybem a zakusuje se do budoucna. Každá filosofie je praktickou filosofií. Filosofie se může ocitnout v krizi; a pak pouze pohyb dějin sám dovede osvobodit spoutané myšlení. Jaká je v tomto kontextu funkce existencialismu? K zodpovězení této otázky se musíme vrátit do Kierkegaardovy doby.

 

Sartre nazývá hegelianismus nejobsáhlejší filosofickou totalizací. V něm se vědění sjednocuje s bytím a vstřebává ho do sebe. Člověk se ve věcech zvnějšňuje a ztrácí, ale každé odcizení je filosofovým absolutním věděním překonáno.

 

Kierkegaard oproti Hegelovu „intelektualismu“ zdůrazňuje neredukovatelnost prožitků. Překonání nešťastného vědomí má vždy jen verbální charakter. Víra se nedá převést na poznání, Kierkegaard „vyzdvihuje přísnou a vášnivou nesmiřitelnost bezprostředního života proti poklidnému zprostředkovávanému zmocňování se jakékoli reality, požaduje víru, jež se tvrdošíjně prosazuje – vzdor veškerému skandálu – proti vědecké evidenci.“ (Sartre: Marxismus a existencialismus, Svoboda, Praha, 1966, s. 13). Subjektivní život nemůže být předmětem objektivního poznání. Tuto niternost, která se snaží prosadit svou nekonečnou hloubku, nazývá Kierkegaard existencí.

 

Podle Sartra má Kierkegaard pravdu proti Hegelovi, stejně jako Hegel proti Kierkegaardovi. Hegel má pravdu v tom ohledu, že nezabředává do ustrnulých paradoxů, které nakonec odkazují na prázdnou subjektivitu, ale míří svými pojmy ke konkrétnu. Kierkegaard má pravdu v tom ohledu, že bolest a vášeň jsou drsnými realitami, jež nelze poznáním ani překonat, ani pozměnit. Kierkegaarda lze považovat za vrchol idealismu, v poměru k Hegelovi je to však krok k realismu, protože zdůrazňuje, že určitá sféra reálna se nedá redukovat na myšlení.

 

Marxismus pak činí Hegelovi tutéž výtku, ale z jiného hlediska. Hegel podle Marxe zaměňuje zpředmětnění a sebeodcizení. Objektivizace je podle Marxe rozvíjením; odcizení se nedá překonat poznáním, nedá se redukovat na ideu, k jeho překonání je třeba materiální práce a revoluční praxe. Sartre tvrdí, že „Marx má tudíž pravdu jak proti Kierkegaardovi, tak proti Hegelovi, protože s jedním má společné to, že zdůrazňuje specifičnost lidské existence, a s druhým se shoduje potud, že postihuje konkrétního člověka v jeho objektivní realitě“ (tamtéž, s. 16). Jaké je tedy oprávnění existencialismu?

 

Proti teorii odloučené od praxe…

 

Jaspersův existencialismus pojímá Sartre jako krok zpátky a odmítá jej jako přežitek. Je tu však ještě druhý existencialismus, který se vyvíjel na okraji marxismu. Proč se existencialismus nerozplynul v marxismu? Je tomu tak proto, že marxismus se podle Sartra ve svém vývoji zcela zastavil. Vedení komunistické strany učinilo z doktríny sféru, kterou zkušenost nemůže zasáhnout: „Odloučení teorie od praxe mělo za následek, že se praxe přeměnila v bezzásadový empirismus a z teorie se stalo čiré a strnulé vědění.“ (tamtéž, s. 24). Lidé a věci jsou a priori podřizováni idejím. Události jsou pojmově zařazovány do škatulek dříve, než jsou prozkoumány. Sartre mluví jak o komunistech, tak trockistech a uvádí příklad povstání v Maďarsku z roku 1956, kdy šlo podle jedněch o kontrarevoluční pokus, podle druhých o agresi sovětské byrokracie proti dělnickým radám – přičemž podle Sartra obě názorové skupiny zaujímaly stanovisko před tím, než byly k dispozici dostatečné informace.

 

Sartre kritizuje Lukácse: „Slovo samo, nechť je sebemlhavější, svědčí o naprostém nepochopení, jaké osvědčuje marxista vůči jiným myšlenkám. Zajisté, že Lukács disponuje prostředky, aby mohl pochopit Heideggera, ale nepochopí ho, protože by ho musel číst a postihnout smysl jeho vět jednu po druhé. Pokud je mi však známo, neexistuje už žádný marxista, který by toho byl schopen.“ (tamtéž, s. 37).

 

…a proti abstraktnímu marxismu

 

Sartre dále kritizuje marxistický formalismus. Marx v dopise Lassalovi definoval svou metodu jako postup od abstraktna ke konkrétnu, přičemž konkrétno je hierarchická totalizace všech určení a stupňovitě uspořádaných realit. Podle Sartra jsou lidé, jejich objektivace, jejich práce a lidské vztahy tím nejreálnějším konkrétnem, které existuje. Je však důležité nedělat ze skutečných lidí pouhé symboly svých mýtů. Vytváří se systém souvislostí mezi abstraktními obecninami, který je konstruován za tím účelem, aby byla likvidována skupina nebo jednotlivý člověk, jež právě má být zkoumán. Sartre tvrdí, že chceme-li pochopit Valéryho, uděláme dobře, pokud se neobrátíme na marxisty. Vlastnictví maloměšťáka je ohroženo jak kapitalistickou koncentrací, tak požadavky lidových mas. Taková kostra složená z obecných momentů není nic jiného než pravda sama, ale na své abstraktní úrovni.

 

„Náš abstraktní marxista se takovými maličkostmi nenechá vyrušit z klidu, vyhlásí své tvrzení o konstantním pokroku materialismu, načež podá deskripci určitého analytického a matematického idealismu s poněkud pesimistickým zabarvením a nakonec prezentuje takový idealismus jako prostinkou a defenzivní již reakci na materialistický racionalismus nastupující filosofie. Všechny jeho charakteristické rysy jsou určeny dialekticky ve vztahu k tomuto materialismu, s nímž se neustále operuje jako s nezávislou proměnnou, nikdy však jako s něčím, co by mohlo být nějak závislé.“ (tamtéž, s. 50).

 

Skutečný Valéry se však v pojetí abstraktního marxisty, jak říká Sartre, „vypařil“; na jiném místě knihy píše Sartre, že „konkrétní marxismus musí odhalovat hloubku reálného člověka, a nikoli ho rozpouštět v lázni kyseliny sírové“ (tamtéž, s. 41). Ideologie Valéryho je konkrétní a jedinečný produkt konkrétního člověka, jehož charakteristickým rysem je zčásti jeho vztah k idealismu, ale kterého můžeme osvětlit jen v jeho jedinečnosti a zvláště s přihlédnutím ke konkrétní společenské skupině, z níž vzešel. Sartre vyslovuje bonmot, že „není nejmenší pochyby v tom, že Valéry je maloburžoazní intelektuál. Každý maloburžoazní intelektuál není však Valérym.“ (tamtéž, s. 51). Náš autor cituje Engelse:

 

„Je ovšem čirá náhoda, že se v určité době v určité zemi objeví takový, a ne jiný velký člověk […], ale že by jeho úlohu splnil někdo jiný, kdyby Napoleona nebylo, je dokázáno tím, že se vždycky našel člověk, když ho bylo zapotřebí […]. Tak je tomu se všemi náhodami a domnělými náhodami v dějinách. Čím více se oblast, kterou právě zkoumáme, vzdaluje od ekonomické oblasti a čím více se bude blížit oblasti abstraktně ideologické, tím více budeme zjišťovat, že se v jejím vývoji uplatňují náhody, tím klikatější bude křivka. Ale zakreslíte-li si průměrnou osu křivky, zjistíte, že […] se blíží ose ekonomického vývoje a tím rovnoběžněji s ní probíhá“ (Marx, Engels: Dopisy o Kapitálu, s. 358–359, citováno v Sartre: Marxismus a existencialismus, s. 52). Jediné reálno a poznatelno je pak průměrná osa křivky, která je v souladu s jinou univerzalitou, s ekonomičnem. Existencialismus pak považuje podle Sartra takovou výpověď za svévolné omezení dialektického pohybu.

 

Psychoanalýza a sociologie

 

V kapitole „První analýza Flauberta“ se Sartre snaží zachytit Flauberta v jeho společenském zakotvení (příslušník buržoazie) a zároveň konkrétnějších ohledech (dětství autora). Obhajuje psychoanalýzu. Kritizuje dobové marxisty, kteří si prý všímají jen dospělých lidí: „Zcela zapomněli na své dětství a při jejich četbě se nám zdá, jako kdyby lidé zakoušeli své sebeodcizení a zvěcnění poprvé při práci ve svém povolání, ačkoli každý je prožívá již v dětství při práci vlastních rodičů.“ (Sartre: Marxismus a existencialismus, s. 56).

 

Existencialismus, jak ho prosazuje Sartre, se oproti tomu domnívá, že může použít psychoanalýzu a snažit se postihnout rodinu jakožto prostředníka mezi individuem a třídou. Sartre klade silnou a podle mého názoru hluboce pravdivou tezi, že „existencialismus, jemuž pomáhá psychoanalýza, může dnes zkoumat jen situace, v nichž se člověk již od dětství ztratil sám sobě, neboť ve společnosti založené na vykořisťování není jiných situací.“ (tamtéž, s. 59). To však nejsou všechny mediace. Sartre tvrdí, že jednotlivá osoba je na úrovni výrobních vztahů a politicko-společenských struktur podmíněna svými lidskými vztahy.

 

Sartre se vymezuje vůči odmítání sociologie některými marxisty (zde je vidět dobová podmíněnost díla Marxismus a existencialismus – dnes již takovéto stanovisko mezi relevantními marxisty prakticky nenajdeme) z důvodu, že jde o zbraň v rukou vládnoucích – protože je podle našeho myslitele pravdivou zbraní. Sartre poznamenává, že průzkum je živoucí vztah mezi lidmi a sociolog a jeho předmět tvoří dvojici, v níž jeden člen páru dlužno interpretovat druhým. Sociologie by měla být jakožto moment kontrolovaného empirismu zapojena do historické totalizace, přičemž nejde o to, abychom k marxismu připojovali další metodu, nýbrž „vývoj dialektické filosofie musí vést k tomu, aby sám týmž aktem realizoval horizontální syntézu a hlubinnou totalizaci“ (tamtéž, s. 74). Sartre vytýká marxismu, že veškerá konkrétní určení člověka připisuje náhodě a co zbývá, je kostra abstraktní univerzality. Nejde ani tak o to, abychom „iracionálnu dopomáhali k jeho právu“, ale jde naopak o omezení neurčeného a nepoznaného.

 

Problém determinace

 

V kapitole „Determinace a závislost v průběhu dějin“ se Sartre snaží vyjasnit nejednoznačnosti v přístupu marxistů k dějinnému subjektu. Na jedné straně máme věty jako „Marx chápe společenský pohyb jako přírodně historický proces, řízený zákony, které nejen nezávisí na vůli, vědomí a úmyslech lidí, nýbrž samy jejich vůli, vědomí a úmysly určují.“ (Marx: Kapitál I., Praha 1953, s. 29, citováno v Sartre: Marxismus a existencialismus, s. 77). Oproti takovému fatalistickému pojetí dějin můžeme postavit třetí tezi o Feuerbachovi: „Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy […] zapomíná, že okolnosti jsou měněny právě lidmi a sám vychovatel musí být vychován.“ (Marx: Teze o Feuerbachovi, k dispozici zde: http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/teze-feuerbachovi.htm).

 

Sartre se jednoznačně staví za druhý citát – tvrdí, že „lidská praxe je neredukovatelná“ (Sartre: Marxismus a existencialismus, s. 77) a výchova je nutně aktivitou. Sartre jde až tak daleko, že tvrdí: „Kategoricky odmítáme jakékoli matoucí směšování odcizeného člověka s věcí, jakož i zaměňování odcizení samého s fyzikálními zákony, jimiž se řídí podmíněnost ve sféře vnějšího světa.“ (tamtéž, s. 81). To bychom mohli srovnat z jiným citátem z Marxe: „dělník […] je tedy duchovně i tělesně snižován na úroveň pouhého stroje a místo člověka se z něho stává jakási abstraktní činnost a břicho“ (Marx: Ekonomicko-filosofické rukopisy, SNPL, Praha, 1961, s. 26).

 

Každý člověk je negativně určen možnostmi, jež jsou mu uzavřeny; Sartre mluví o zatarasené budoucnosti. Člověk má však schopnost překročit sebe sama svou prací a aktivitou. Danost, kterou překračujeme, se neomezuje jen na materiální podmínky naší existence, ale je do ní třeba začlenit i naše vlastní dětství. Jeho překročení znamená zároveň jeho uchování: v našem chování zůstanou gesta, jichž se chceme zbavit. Zároveň stále překračujeme svou třídu a tímto překračováním se právě realita naší třídy vyjevuje.

 

V další části knihy se Sartre vysmívá stalinským marxistům, kteří píší v souvislosti se sovětskou intervencí v Maďarsku nikoli o tom, co dělníci učinili, ale o tom, co nemohli neučinit. Proč? Protože by to bylo v rozporu s věčnou esencí socialistického dělníka. Podle tohoto pojetí není dělník reálnou bytostí, jež se mění se světem, ale platónskou ideou. Sartre píše: „Nepředvídané okolnosti jsou nahodilou příčinou toho, co se nedalo rozpustit (časové údaje, rozvoj, etapy, původ a charakter původců činů, dvojsmyslnosti, ekvivokace a podobně). Prožitek stejně jako individua a jejich záměry se ocitají na straně iracionálna a nepoužitelna, takže teoretik je považuje za něco, co nemá význam.“ (tamtéž, s. 110). Existencialismus na to reaguje tak, že zdůrazňuje specifičnost dějinné události. Má být nalezena pružná a trpělivá dialektika, která odmítá názor, že všechny prožívané konflikty jsou protikladné antagonismy – neboť okradený není protikladem zloděje a vykořisťovaný není protikladem vykořisťovatele. Událost pak není prostý ireálný význam molekulárních srážek, ale pohyblivá a prozatímní jednota antagonistických skupin, která je pozměňuje v té míře, jak ony zase pozměňují ji.

 

V každém jednotlivém případě je pak třeba zkoumat úlohu jednotlivce v dějinné události. Má-li se rozvoj výrobních sil a výrobních vztahů stát jediným předmětem lidských dějin, upadáme do „ekonomismu“ a marxismus se stává antihumanismem. Sartre píše, že „předmětem existencialismu – poněvadž marxisté tu selhali – je právě jednotlivý člověk ve společenské sféře, ve své třídě uprostřed kolektivních předmětů a mezi jinými jednotlivci, tedy odcizené, zvěcněné a mystifikované individuum, jakým ho formovala dělba práce a vykořisťování a které bojuje proti odcizení pomocí zfalšovaných prostředků a všemu navzdory trpělivě získává půdu. Dialektická totalizace musí přece zahrnout činy, vášně, práci a potřeby stejně jako hospodářské kategorie, ale současně musí vrátit jednajícího člověka i událost na správné místo dějinného celku, definovat je vztahem k cíli, k němuž dění směřuje, a určit přesný smysl přítomnosti takové, jaká je.“ (tamtéž, s. 115).

 

Metodologie

 

Sartrova metoda je progresivní a zároveň regresivní: „Existencialistickou přístupovou metodu lze charakterizovat jako regresivně progresivní a analyticko-syntetickou metodu. Je to zároveň obohacující pohyb sem a tam mezi objektem (obsahujícím celou epochu jako členěnou rozmanitost významů) a epochou (kterou obsahuje objekt ve své totalizaci)“ (tamtéž, s. 128). Souhrn komplexních kroků s regresivním postupem a pohybem „sem a tam“ odhaluje hloubku prožitku. Sartre píše:

 

„Jeden esejista ve snaze vyvrátit existencialismus před nedávnem napsal: ‚Hloubku nemá člověk, ale svět.‘ Má zcela pravdu a my s ním v tom bez výhrad souhlasíme. Jenomže je nutno dodat, že svět je světem lidí, že hloubka člověka je svět, a že tedy hloubka přichází na svět jenom od člověka. Průzkum této hloubky se děje tak, že vyjdeme od absolutního konkrétna (Paní Bovaryové v rukou čtenáře – současníka Flauberta, ať už je jím Baudelaire, císařovna nebo státní prokurátor) a sestupujeme k jeho nejabstraktnějšímu podmínění (tj. k materiálním podmínkám, ke konfliktu výrobních sil a výrobních vztahů, pokud tyto podmínky vystupují ve své obecnosti a jsou prožívány všemi členy určité nevymezené skupiny, tj. prakticky abstraktními subjekty).“ (tamtéž, s. 125).

 

Člověk se pak definuje svým projektem. Je to vztah k Druhému spíše než k sobě, vytváření sebe sama prací a praxí. Tento vztah k objektivaci nazýváme volbou nebo svobodou.

Na závěr svého pojednání Sartre tvrdí, že jeho filosofie zůstává v hlubokém souladu s marxismem, ale zároveň zachovává prozatímní samostatnost existencialismu. V rámci marxistického myšlenkového pohybu je však trhlina, která se zvětšuje tím více, čím rozhodněji marxismus chce vyloučit tazatele ze svého zkoumání a z dotazovaného učinit předmět absolutního vědění. Sartre tvrdí, že „pojmy, jichž marxistické zkoumání používá k deskripci naší dějinné společnosti – vykořisťování, odcizení, fetišizace, zvěcnění atd. – jsou totiž, přesně vzato, pojmy, jež nejbezprostředněji odkazují k existenciálním strukturám.“ (tamtéž, s. 150).

 

Sartre si však v protikladu k marxistické ortodoxii klade otázku „co je to za lidské vztahy, když v určitých společnostech se jeví jako vztahy mezi věcmi? Jestliže zvěcnění lidských vztahů je možné, pak je možné jen proto, že takové vztahy – i když zvěcnělé – jsou zásadně rozdílné od vztahů mezi věcmi.“ (tamtéž, s. 151).

 

Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

Vyšlo v Solidaritě č. 82

Aktualizováno ( Pondělí, 14 říjen 2013 )
 
Zasílání novinek
Přejete si dostávat poštou pravidelné informace o činnosti sdružení, pozvánky na akce sdružením pořádané a texty tématicky mu blízké? Přihlašte se do moderované mailové konference.