Vyhledávání

Pro registrované

Citace



SOK – deset let na cestě

 

Když Michael Hauser napsal v roce 2003 o své cestě z kláštera k založení SOKu, stálo naše občanské sdružení teprve na samém počátku své existence (název Socialistický kruh poprvé zazněl na podzim 2003, občanské sdružení bylo zaregistrováno na jaře 2004). Od té doby uplynulo deset let, během kterých se mnohé stalo a letošní výročí nabízí příležitost k bilancování, které se snad může stát i hledáním návodu, jak pracovat lépe v budoucnosti. Začněme v našem bilancování tedy nejprve tím, co považuji za úspěchy naší organizace: SOK patří dnes mezi sdruženími těšícími se v rámci české mimoparlamentní levice k těm, které jsou dlouhodobě aktivní a jeho akce jsou vyhledávané pro většinou slušnou intelektuální úroveň. Za největší úspěch považuji, že SOK má podobnou chuť existovat jako před deseti lety a po celou dobu vykazoval poměrně intenzivní činnost. Za největší „kvantitativní“ úspěchy lze považovat uskutečnění několika desítek seminářů, několika konferencí a vydání více než desítky knih.  

Desetiletou setrvalou aktivitu SOKu  považuji za úspěch, neboť existovala celá řada organizací, které rychle vzplanuly neseny počátečním nadšením svých aktivistů, ale o to rychleji záhy zhasly, když se ukázalo, že jejich růst nebude zdaleka taky strmý, jak to na samém počátku vypadalo. Někdy pro ně bylo také smrtící, že se k nim přidalo mnoho duševně nevyrovnaných jedinců, kteří, jak víme, se na levici vyskytují ve značném množství a jsou schopni každou organizaci rozložit. SOK se naštěstí nevydal ani druhou cestou, obvyklou na české levici, že některé organizace sice přežívají, ale jako podniky jednoho až tří členů a jejich aktivity jsou v zásadě utlumeny. Zejména v posledních čtyřech letech existence SOKu se snad podařil jakýsi náznak příchodu nové generace, kdy se objevují noví schopní lidé.

 

Bezpochyby novou energii do žil vlilo SOKu partnerství s nadací Rosy Luxemburgové (první akce s její přímou podporou se uskutečnila v roce 2007, pravidelná podpora existuje od roku 2010). Prostředky nadace i přes celou řadu problémů představují pro SOK zásadní zdroj příjmů stejně jako závazek ke každoroční činnosti a náznak tolik potřebného mezinárodního propojování. Stále přetrvávajícím problémem je, že tato nadace nemůže podporovat ty věci, které české levici z našeho pohledu nejvíce chybí (vydávání knih, zaplacení trvalého pracovního místa alespoň jednomu člověku). Je také bez debat, že se zlepšila úroveň stránek SOKu, jejichž první verze tuším z roku 2005 byla zcela amatérská a verze druhá jen o málo lepší. Teprve verze třetí se zdá být na úrovni doby. Zlepšila se také kvalita plakátů SOKu, které mají zvláště v posledních dvou letech opravdu dobrou úroveň. Lépe působí i místa konání našich akcí. Po dlouhou dobu jsme je pořádali v Galerii Lapidárium, kde i přes některé výhody (zdarma, jistá atmosféra) převažovaly nevýhody (zima, nedostatek židlí).  V souvislosti se stoupající podporou od RLS od roku 2010 jsme mohli více než dříve pořádat své akce v komerčních prostorách, např. Galerie Divus, kde se scházejí mladí umělci a intelektuálové jiné než výlučně levicové orientace a mohli jsme se tak pokusit opouštět hradby levicového ghetta. Pořádání akcí v kulturních centrech se ukázalo jako lepší než na školách, např. na Filosofické fakultě UK, jejíž posluchárny byly drahé a nedokázaly poskytnout příjemnou atmosféru.

 

Pokud mám hodnotit vydané knihy, jsem toho názoru, že ačkoli byl téměř každý titul úspěchem, některé byly větším a některé menším. Mezi desítkou titulů považuji za největší počiny uvedení do českého diskurzu tří klíčových aktérů západních levicových debat Badioua, Ranciéra a Harveyho, jejichž překlady přinesl SOK jako první. Je škoda, že SOK podobně nedokázal přinést ve své edici i překlady dalších levicových klasiků – Slavoje Žižka, Immanuela Wallersteina, i když na druhou stranu, členové SOKu popularizovali tyto autory ve vlastních článcích a knihách (Holubec Wallersteina, Hauser Žižka) nebo je dokonce překládali (Hauser, Převrátil). Jedinou prací Slavoje Žižka vydaného v edici SOKu bylo jeho uvedení Mao-Ce-Tunga. Bohužel špatný překlad knize velmi uškodil, ačkoli vina padá na nakladatelství a nikoli na nás. Nepochopitelně zapadl i dobře napsaný úvod do myšlení Slavoje Žižka od Tony Myerse. Že by přišel příliš brzy? Svůj smysl mělo i vydání esejů českých a slovenských autorů, zde mám na mysli dva velice chytré mozky  - Boba Pavelka a Michala Poláka. Dále SOK vydal dva konferenční sborníky, první z konference o sociálním státu byl vyšší kvality než druhý o problémech války a míru. Pochvalné i kritické reakce vzbudily Kybersocialismus od Cockshotta a Cottrella, Mészárosův Socialismus nebo barbarství, Lévi a Dumenilův obtížně srozumitelný Úvod do marxistické ekonomie a Woodové Původ kapitalismu. Jsem toho názoru, že dobrým počinem bylo vydání pamětí jednoho z prvních českých sociálních demokratů Václava Holka. Co se týká nakladatelství, naše zkušenosti byly spíše rozporné. Ze čtyř, se kterými jsme spolupracovali, už tři zanikly (Marek, Svoboda Servis a Grimmus). Zvláště nás mrzí pád nakladatelství Grimmus, které vypadalo v počátcích jako velmi solidní projekt. V případě jedné z posledních knih edice – Harveyho Záhady kapitálu - se nám podařilo vstoupit ve spolupráci s nakladatelstvím daleko zavedenějším  než všechny předchozí – Rybka Publishers, které má ovšem i své představy a není ochotno vzít každou věc od nás, takže hledání nových nakladatelů stále trvá. Neprosadily se ani představy založit si nakladatelství vlastní. Co se týká kvality překladatelů, jsou naše zkušenosti podobně rozporuplné jako s nakladatelstvími. Zkušený překladatel Rudolf Převrátil, bohužel nemá dosud stejně dobrého a pilného konkurenta z mladší generace. V některých případech jsme museli nekvalitní překlady vracet, nebo naopak překladatelé zmizeli i se svěřenými texty.

 

Vedle vydávání knih bylo druhou podstatnou náplní činnosti SOKu pořádání veřejných diskusí, konferencí a seminářů. SOK uspořádal za dobu své existence tři konference, které měly velmi hojnou účast, zvláště vzpomínková konference věnovaná jednomu z našich intelektuálních inspirátorů Egonu Bondymu konaná krátce po jeho smrti na FFUK, nebo konference o Sociálním státu v roce 2005 byly velice úspěšné. Druhá akce dokonce natolik, že SOK musel odejít z Masarykovy dělnické akademie, v jejíchž prostorách se do té doby scházel, neboť se snad někteří v Lidovém domě zalekli kritiky kapitalismu. SOK také zaštítil mezinárodní významnou konferenci proti radaru USA konanou na FFUK v roce 2008. Z našich menších diskusí pokládám za inspirativní celou řadu, osobně zvláště rád vzpomínám na diskuse o Hardtovi a Negrim, Lauclau a Mouffe a Wallersteinovi. Z lidí, kteří na diskuse SOKu chodili a zapsali se mi do paměti, bych zmínil zejména ze starší generace Jakuba Poláka, Petra Kužvara, Štepána Steigera nebo Tibora Vaško.  Je dosud škoda, že se diskuze SOKu nekonaly mimo Prahu, např. jako zvláštní panely na velkých mezinárodních konferencích o levici nebo naopak v českých regionech. Nabízí se samozřejmě myšlenka, nakolik SOKu škodí jeho pragocentrický charakter, ale zdá se, že ve zbytku republiky je sice složitější sociální situace, ale také ještě méně lidí schopných tvořivě a kriticky přemýšlet o společnosti. Z tohoto důvodu možná dosud nevznikla nějaké lokální odnož SOKu, ale přihlásili se k němu mimo Prahu pouze jednotlivci.

 

Řekl bych, že k ziskům se řadí i skutečnost, že jsme se v těchto deseti letech mnohému naučili. Jako velmi podstatné se mi zdá, že jsme ztratili iluze o existujících politických stranách hlásících se k levici, které jako celek i přes nečetné výjimky (spíše v rámci KSČM než ČSSD) nebyly ochotny SOK výrazněji podpořit. Jasně se ukázalo, že stávající politické strany nemají zájem o teoretickou práci a dokonce hledí na naše sdružení často s nedůvěrou. Jediným levicovým politikem, který dlouhodobě SOK podporuje, zůstává Jiří Dolejš. Nezanedbatelné podpory se nám ale dostalo i od bývalého poslance Vladimíra Laštůvky a současného poslance Jana Klána. Druhou zajímavou tendencí je cosi, co bychom mohli nazvat kulturní obrat SOKu od diskusí o politické ekonomii, politice nebo kapitalismu k diskusím o avantgardě, surrealismu nebo postmoderně projevující se po roce 2010. Zdá se, že podobné diskuse přitahují poněkud více i ženy, které patří tradičně na levici ke slabě zastoupeným elementům a zdá se, že minulostí jsou akce SOKu navštívené výlučně mužským publikem. Byl to mj. i tlak nadace Rosy Luxemburkové, abychom byli více generově senzitivní, který SOK přivedl k tomu, že jeho dnešní akce vypadají pestřeji než před deseti lety. Na druhou stranu vzpomínám s jistou nostalgií na malé studijní skupiny, které diskutovaly do hloubky třeba půl roku jednu knihu, zatímco dnešní akce jsou poněkud více zaměřeny na propagaci levice mezi širokou akademickou veřejností a nikoli na zlepšování vlastního poznání. Bohužel se zdá, že k obojímu – propagaci a rozvíjení vlastního poznání „pro radost“ nemá SOK kapacity a druhá aktivita těžko získá přízeň sponzorů.

 

 

Ačkoli politické strany neměly a nemají o SOK zájem, jako perspektivní se ukázala spolupráce s dalšími levicovými skupinami stojícími na podobných názorových pozicích. Nejprve to byly přibližně od roku 2007 Literární noviny pod vedením Jakuba Patočky, po jeho odchodu Deník referendum, kde řada našich členů zveřejňuje pravidelně své články. V posledních dvou letech se velmi prohloubilo partnerství s dalším kulturním čtrnáctideníkem  A2. Dlouhodobě byl SOK těsně provázán se Socialistickou solidaritou, někteří členové SOKu byli zároveň jejími členy. Někdy se dokonce objevila obava z jistého ovládnutí SOKu touto skupinou, která se naštěstí dosud ukázala jako lichá. Jako iluzorní se ukázaly představy některých členů SOKu z počátku jeho existence usilující jej přeměnit v organizaci politických aktivistů podobnou Levé alternativě z počátku 90. let. Podporu nezískaly ani návrhy SOK silněji přiblížit některým politickým stranám, např. vstup SOKu do Strany zelených za účelem posílení jejího levicového křídla, nebo nabídka, aby SOK vstoupil do Společenství práce a solidarity vytvořeného v roce 2005 KSČM, některými jí blízkými organizacemi a několika subjekty řadícími se spíše k tradičnější levici. Neuspěla ani snaha zahájit se SOKem sociální hnutí za obrodu české politiky. Iniciativa Jsme občané, kterou založil M. Hauser v roce 2007 stála mnoho sil, velký vliv nezískala a zastínily ji konkrétnější nebo v součinnosti více lidí připravené projekty jako iniciativa Ne základném nebo ProAlt. Jestliže SOK nechtěl vstupovat do iniciativ příliš těsně svázaných se stávajícími politickými stranami, rád podpořil dílčí iniciativy, čehož je dokladem vstup SOKu do Ne základnám nebo podpis řady jeho členů pod úvodní výzvou ProAltu.

 

Zatímco byla první část spíše o úspěších, bude část druhá spíše o našich neúspěších, ačkoli ne výlučně o nich. Bilancujeme-li co se nám nepodařilo, především je třeba říci, že jsme si při zakládání SOKu v roce 2003 nepochybně představovali, že bude úspěšnější, že se podaří získat více schopných lidí, vydat více knih, byly tu představy pořádání filmových festivalů a dalších kulturních akcí apod. Na neschopnosti SOKu více se prosadit v českém veřejném životě mnohé z nás udivuje, že přetrvává i v kulisách ekonomické krize, kdy je už několik let systematicky zpochybňována víra Čechů v kapitalismus. I přes tuto krizi se nedá říci, že by SOK nalézal nové příznivce a aktivisty snadněji než před rokem 2008. Můžeme si, zdá se, i nadále společně se Slavojem Žižkem říkat, že lidé si sice dokážou představit zánik světa, ale nikoli zánik kapitalismu, resp. že lidé si dnes dovedou představit snad už i zánik kapitalismu, ale stále jim připadá nepředstavitelné, že by mohl fungovat nějaký ekonomický systém zaručující většině lidí lepší život než ten dnešní.

 

Relativní stagnace SOKu je zejména patrná, srovnáme-li jej se dvěma jinými dnes už slavnými organizacemi: Hnutí Duha a polskou Krytykou politycznou. Obě organizace, sice začínaly s podobným počtem lidí jako SOK, ale měly zřetelně lepší objektivní podmínky pro své působení než SOK. Během několika let se je podařilo přeměnit v mohutné nevládní organizace (např. Hnutí Duha mělo deset let od svého vzniku sedm profesionálních zaměstnanců, SOK má s bídou jeden poloviční úvazek). Nabízí se samozřejmě otázka, jestli to jsou opravdu jen „objektivní podmínky“, nebo jestli neděláme něco špatně? Ve srovnání s Duhou je možná odpověď, že SOK je přeci jenom sdružením hledajícím radikální alternativu ke kapitalismu, což odrazuje mnohé sponzory a nadace, pro které je ekologie akceptovatelná. Ve srovnání s Krytykou politycznou jsem zaslechl názor, že vstoupit do českých veřejných diskusí s názvem „socialistický“ na štítě znamenalo odsoudit se k marginalitě. Podle jiného názoru ale stála za úspěchem této organizace skutečnost, že dostala do vínku slušný majetek. Na druhé straně se vyskytl názor, že ani podobná iniciativa pokoušející se posunout český veřejný diskurz směrem doleva – Deník referendum, nezískala za několik let své existence nijak převratný vliv a stále bojuje o své přežití, a to i přesto že se v okamžiku svého vzniku definovala umírněněji než SOK. Je tedy možné, že bychom na tom byli podobně jako dnes i kdybychom si na začátku nenapsali na štít slovo socialistický.

 

Pod vlivem těchto úvah jsme se na podzim roku 2012 rozhodli asi k největší změně v jeho historii - přejmenovat se na SOK- Sdružení pro levicovou teorii. Posledních deset let mnohé z nás přesvědčilo, že socialismus je v Čechách mrtvý pojem a že pokoušet se jej rehabilitovat je předem ztracená bitva. I když se nám zdál v roce 2003 mít větší potenciál než beznadějně zprofanovaný komunismus, stále více jsme si začali uvědomovat, že s projektem socialismu se v Čechách neidentifikují vlivní intelektuálové, nevznikají nové organizace se slovem socialistická v názvu  - vedle SOKu existuje pouze Socialistická solidarita a Strana demokratického socialismu, nepočítáme-li Paroubkův one-man projekt Národní socialisté – levice 21. století. Tento pojem je stále většinou vnímán jako pejorativní, např. takto bývají označováni sociální demokraté pravicovým tiskem, proti čemuž obvykle protestují. Také proměny ve světě nás nepřesvědčily o renesanci slova socialismus. Někteří významní představitelé západního radikálně levicového myšlení se překvapivě občas snaží rehabilitovat pojem komunismus, což je v českém prostředí vůbec nepředstavitelné, např. Slavoj Žižek pokládá pojem socialismus za zdiskreditovanější než komunismus, nebo Alain Badiou hovoří o komunistické a nikoli socialistické hypotéze. Podobně se od pojmu socialismus distancují i levostředoví intelektuálové jako Tony Judt, kteří hovoří o potřebě obrody sociální demokracie. Odvrat od pojmu socialismus dokládá i vývoj německé Strany demokratického socialismu, která se v rámci své transformace přejmenovala v roce 2005 na stranu Levice (Die Linke), nebo na evropské úrovni, když se radikálně levicové strany rozhodli založit v roce 2004 nikoli evropskou „socialistickou“ natož pak „komunistickou“ stranu, ale Stranu Evropské Levice. Pojem „socialistická“ nezvolila ani transformující se Komunistická revoluční liga Francie, ale rozhodla se pro „antikapitalistickou stranu“ ani Komunistická strana Francie, která založila Levicovou frontu, možná ovšem i z důvodu, že pojem socialistický je stále spjat s francouzskými sociálními demokraty (Socialistická strana Francie). Ostatně zdá se, že levice je v této fázi spíše ochotná pojmenovat se pomocí předmětu své kritiky (anti-kapitalistická, anti-neoliberální) než pomocí nějakého pozitivního programu budoucnosti. Jediným místem, kde došlo v posledních deseti letech k renesanci pojmu socialismus, byla patrně Venezuela, kde hovořil její prezident Hugo Chávez o „socialismu pro 21. století“.

 

Závěrem bych si dovolil shrnout ze svého pohledu, co bych přál SOKu do budoucna. Posledních deset let nás poučilo, že vše je o osobách, neboli „kádry rešajut vsjo“. Michaelu Hauserovi ani nikomu dalšímu z nás se dosud nepodařilo přitáhnout dostatečné množství tvořivých jedinců, kteří by znamenali výrazné zlepšení činnosti SOKu, především k tomu, aby byl SOK spojován nikoli pouze s Hauserem, ale s dalšími třemi či čtyřmi intelektuály často slyšitelnými ve veřejném prostoru. Myslím, že psaní je jediné co intelektuální levici zbývá (snad ještě vedle překládání) a to, že se neobjevují myšlenky, o kterých by si ostatní řekli, hle to je nápad ze SOKu, pokládám za největší neúspěch našeho sdružení, stejně jako to, že se neobjevují v diskuzích na levici nová jména o nichž by si ostatní říkali: „Hele ten je taky ze SOKu.“ Víme samozřejmě, že žijeme v době přemíry informací, kdy radikálně klesá váha psaného slova na úkor obrazů, zvuku a klipů a víme, že zatímco knihu či článek dokáže každý napsat v podstatě na koleně, což byla v minulosti velká výhoda levice, produkovat kvalitní věci v hudbě či filmu vyžaduje velké finanční prostředky, které levice nemá. Přesto věříme stále v moc psaného slova a jsme přesvědčeni, že hlavním úkolem SOKu, ale i celé intelektuální levice je nalézání jazyka, který by dokázal srozumitelně, ale zároveň pregnantně a intelektuálně brilantně popsat současný stav věcí a nabídnout přitažlivé nové alternativy. Musíme přemýšlet, jak to dělat lépe.

 

Červen 2013, Stanislav Holubec

 

Aktualizováno ( Pondělí, 08 červenec 2013 )