Zasílání novinek
Přejete si dostávat poštou pravidelné informace o činnosti sdružení, pozvánky na akce sdružením pořádané a texty tématicky mu blízké? Přihlašte se do moderované mailové konference.

Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Konference "Socialismus a ideologie"
socideologieplakat03.jpg

Program konference


10:00-12:00

 

Panel 1: Byl to socialismus? Charakter “sovětského režimu”

 

 Emil Voráček:  Formování základů budování socialismu v Sovětském svazu ve 20. letech.

Realita, úspěchy a problémy

 

Vítězslav Lamač: Státní kapitalismus v Rusku

Jan Mervart: Ideová východiska československé normalizace


Moderuje Petr Kužel

 


 

12:45-15:15

 

Panel 2: Labyrint ideologie: minulý režim a současnost  

 

Miloslav Ransdorf:  Politická ekonomie jako ideologie

 

Michael Hauser: Záhada ideologie

 

Martin Škabraha: Sebevýchova k smrti za hospodářský růst

 

 

Moderuje Dominik Forman

 

 

15:30 – 17:30

 

Panel 3: Socialistický realismus jako nástupce avantgardy?

 

 

Václav Magid: Umění v životní praxi. Peripetie vztahu avantgardy a socialistického realismu

 

Tereza Stejskalová: Avantgarda jako paradigma

 

Jakub Stejskal: Místo vkusu v socialistickém realismu 

 

Moderuje Tomáš Korda

 

 

 

ANOTACE:

 

Emil Voráček:  Formování základů budování socialismu v Sovětském svazu ve 20. letech. Realita, úspěchy a problémy

Emil Voráček vychází ve svém příspěvku z dlouhodobého výzkumu dějin Sovětského svazu. Pozornost bude věnována struktuře vedení státu, jakým způsobem se utvářela a proměňovala kompozice řídících institucí. Základní principy výstavby, které vycházely z teoretických představ budování nového řádu, byly tvrdě konfrontovány s realitami politiky, ekonomiky, kultury. Kromě institucionální stavby se autor zaměří na otázku, kdo nový systém budoval, problémům nesourodého společenství, které se formovalo na troskách polofeudálního státu s velice různorodým kulturním zázemím, vysokou negramotností a agrárně-průmyslovým profilem. 

 

 

 

Vítězslav Lamač: Státní kapitalismus v Rusku


Příspěvek se zaměřuje především na analýzu společenských a politických změn, k nimž došlo v Rusku na přelomu 20. a 30. let. Věnuje se změnám v řízení hospodářství, v postavení odborů, sovětů, komunistické strany, ap. Cílem je ukázat, že v Rusku v této době došlo k přeměně dělnického státu na státní kapitalismus, a vysvětlit proč k této přeměně došlo.   

 

 

 

Jan Mervart: Ideová východiska československé normalizace

S československou normalizací je tradičně spojována porážka Pražského
jara 1968, definitivní krach pokusu o reformu státního socialismu a
úpadek ve všech sférách tehdejší společnosti. Za hlavní atribut
posledního dvacetiletí státního socialismu je považováno vyprázdnění
komunistické ideologie, ústup od utopických ideálů a jakási
společenská smlouva mezi obyvateli a normalizačním establishmentem
(Havel, Šimečka). Příspěvek se pokusí o jistou revizi tohoto pohledu a
bude se věnovat otázce, nakolik se v rámci normalizace jednalo o
programatickou vizi "reálného socialismu" a na jakých ideových
východiscích byla tato vize postavena.

 

 

 

Miloslav Ransdorf:  Politická ekonomie jako ideologie

 

 

Ideologie fungují i jako aktivizační a legitimizační mýty. Jako legitimizační mýtus vystupuje i dnešní politická ekonomie kapitalismu (a stejně fungovala i politická ekonomie reálného socialismu). Vyznačuje se nekritickým vztahem k vlastním předpokladům, chápáním skutečnosti, které ulpívá na jevech, nepřekračuje úroveň lineární kauzality. Pro současnou ekonomii je příznačné také ignorování historického charakteru společenských jevů. Trh se bere jako něco bezprostředně daného, jako něco bezchybně působícího. Před všechny deklarace opačného charakteru je dnešní ekonomie asubjektivní a vyznačuje se apologetickou funkcí vůči statu quo.

 

 

Michael Hauser: Záhada ideologie

 

Minulý režim je záhadný nejen proto, že jasným definicím uniká nejen jeho povaha, ale také ideologie, která v něm působila. Je několik pojetí ideologie (ideologie jako vládnoucí doktrína, jako převrácené vědomí, jako reprodukce ekonomických a mocenských vztahů…) Tyto druhy ideologie však nebyly skutečnou ideologií minulého režimu: buď neúčinkovaly, nebo se neuplatňovaly. Jeho ideologie působila spíše ve společenském nevědomí. Jak tuto ideologii teoreticky uchopit?

 

 

Martin Škabraha: Sebevýchova k smrti za hospodářský růst

 

Pokud chceme porozumět kapitalismu, musíme překonat strukturální dualismus základny a nadstavby. Tzv. ekonomická základna je také sférou lidského vědomí a jednání, v němž se prosazuje určitý způsob sebepojetí a uznání ze strany druhých, charakteristický maximalizací zisku. Tento přístup k životu není epifenoménem objektivní ekonomické nutnosti, nýbrž výsledkem specifického kulturního utváření. Od Botostroje k Wall Streetu.

 

 

Václav Magid: Umění v životní praxi. Peripetie vztahu avantgardy a socialistického realismu

 

Východiskem mého příspěvku je předpoklad, že tím problematickým pojmem ve dvojici „socrealismus/avantgarda“ není pojem „socrealismus“, ale „avantgarda“. Zatímco základní principy socialistického realismu byly zformulovány v oficiálních programech, jimiž se řídila umělecká produkce v Sovětském svazu, normativní užití pojmu avantgardy působí retroaktivně v řadě radikálně odlišných verzí. V západní umělecké kritice po dlouhou dobu dominovalo pojetí, které zformuloval Clement Greenberg v článku „Avantgarda a kýč“ z roku 1939, podle nějž se avantgardní umění distancuje od společenské funkce a soustředí se na zkoumání vlastních prostředků umělecké tvorby. V návaznosti na tuto koncepci byl v  poválečné interpretaci dějin moderního umění dokonce i u ruské avantgardy kladen akcent na formální experiment oproti politické rovině. Se zcela opačnou pozicí přišel roku 1988 Boris Groys v knize Gesamtkunstwerk Stalin, kde tvrdí, že v samotném jádru avantgardního projektu je přítomná totalitární politická ambice přetvořit celou společenskou realitu podle představy jediného tvůrce. Tato intence podle Groyse dosahuje uskutečnění ve stalinské politické moci a socialistickém realismu coby jejím životním slohu. Konečně, Peter Bürger ve své Teorii avantgardy z roku 1974 klade důraz na společenskokritický aspekt avantgardy, kterou definuje jako negaci buržoazní kategorie umělecké autonomie a snahu začlenit umění do životní praxe. Bürger zároveň kritizuje estetizaci každodenního života kapitalistickým průmyslem coby falešné uskutečnění cílů avantgardy: umění zde splývá s životní praxí, aniž by proměnilo strukturu mocenských vztahů ve společnosti. To vede Bürgera k uznání důležitosti zachování odstupu mezi uměním a životem jako podmínky kritického potenciálu umění.

Částečným propojením Groysových a Bürgerových tezí můžeme dojít k charakteristice socialistického realismu jako falešného uskutečnění cíle avantgardy, jež spolu s estetizací života zároveň afirmuje stávající společenské uspořádání. Subverzivní postupy soc-artu je pak možné interpretovat jako snahu zproblematizovat dominantní estetiku života, rozbít falešné splynutí umění a životní praxe, a tím znovunavázat na kritický aspekt avantgardy, aniž by zároveň s tím byly kříšeny její totalitární ambice. Přesuneme-li celý problém do současnosti, nabízí se řada provokativních otázek. Jsou společenské funkce afirmace a kritiky nutně spojeny s těmi či oněmi formálními postupy? Nepůsobí dnes provokativní strategie pocházející z avantgardy často jako součást zábavního průmyslu nebo prostředek legitimování vládnoucích stran? A nemohou nám dnes díla socialistického realismu právě díky svému vyloučení z kánonu dějin moderního umění, díky své nemístnosti až nepochopitelnosti posloužit jako podnět k zaujetí kritického odstupu vůči společenské realitě?

 

 

Tereza Stejskalová: Avantgarda jako paradigma

 

Příspěvek se zaměří na metodu, s níž Boris Groys uchopuje problém ruské avantgardy ve své knize Gesamtkunstwerk Stalin. Nejedná se tu totiž vůbec o historický exkurz, o detailní zkoumání příslušných historických fenoménů a souvislostí, jako spíš o jejich násilné vytržení z kontextu. Groys využívá vybrané úvahy avantgardních umělců jako jakési čočky, skrze něž se dívá na kulturu stalinské doby. Vyvstávají tak rysy, které nebyly předtím patrné. Podobnou funkci má avantgarda i v jiných, pozdějších Groysových pracech, v nichž zkoumá současnou společnost. Cílem je přitom vždy uchopení netušeně intimního vztahu estetiky a politiky.

 

Jakub Stejskal: Místo vkusu v socialistickém realismu

Socialistický realismus je běžně charakterizován jako uplatnění "logiky
teologie" (Václav Černý) na umění: to má "odrážet" realitu v její
historické tendenci, kterou dokáže adekvátně posoudit jen ten, kdo má
"zvláštní posvěcení", tedy ten správný světonázor. Reálný dopad pro
kulturní politiku pak spočívá v podřízení umělecké produkce politické
objednávce a otázka adekvátní recepce se stává otázkou věrnosti
politickému programu, nikoli uplatnění vkusu. Boris Groys z toho
vyvozuje, že socialistický realismus nemusel konvenovat masovému vkusu o
nic víc než zavržená avantgardní estetika. Je takový závěr udržitelný? A
jak měl vlastně socialistický realismus působit jako umění?"

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Aktualizováno ( Středa, 20 březen 2013 )
 
Zasílání novinek
Přejete si dostávat poštou pravidelné informace o činnosti sdružení, pozvánky na akce sdružením pořádané a texty tématicky mu blízké? Přihlašte se do moderované mailové konference.