Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Jakub Horňáček: Operaismo a angažovaná sociologie
Několik poznámek k obrodě politického vědění

 

Věnováno Miroslavovi H. k narozeninám

 

 

Tento příspěvek, jemuž jsem dal nikoliv skromný název “Operaismo a angažovaná sociologie. Několik poznámek k obrodě politického vědění”, se zaměří na jednu plodnou, zajímavou avšak dnes již málo známou a téměř zapomenutou částí italského operaismo i celého radikálně emancipačního hnutí, které se rozvinulo v Itálii od 60. do 80. let. Jedná se o využití sociologie, jejich metod, její epistéme, k tvorbě politického vědění a k tvorbě politické subjektivity kolektivních aktérů.

Začněme však historickým exkurzem do vztahu sociologie a italského operaismu.

Především je nutné poznamenat, že sociologické výzkumy se staly součástí operaistické reflexe hned od prvních kroků tohoto politického a intelektuálního hnutí. První výzkumy můžeme datovat do konce padesátých let, kdy Danilo Montaldi začíná studovat novou dělnickou třídu, která vzniká v okolí lombardského města Cremona, interakci této nové třídy, složené většinou z migrantů z dalších částí Itálie, s již přítomnou dělnickou vrstvou a dopad nového rozvoje průmyslu nejen na organizaci práce, na dělnické identity a třidní subjektivitu ale také -například- na transformaci měst (Montaldi 1994).

Intelektuálové a aktivisti italského operaismu cítí hned od začátku silnou potřebu poznat situaci dělnické třídy v rychle se rozvíjejícím se průmyslu. Industrializace severní Itálie v druhé polovině 50. let byla významným, nepřehlédnutelným a živelným fenoménem, o kterém však chybělo nějaké systematické vědění. Částečnou výjimku tvoří jen parlamentní výzkumná komise o životních podmínkách pracujících v průmyslu, jejichž vznik podnítili křesťanskodemokratičtí poslanci Butti a Calvi a proti jejíž zřízení se paradoxně postavili poslanci zvolení za komunistickou a socialistickou stranu. Komise Butti a Calvi se svými edulkorovanými závěry poskytla jen naprosto neúplný obraz stavu a problémů dělnických vrstev v Itálii a nedokázala tak replikovat intelektuální elán a bystrost parlamentních výzkumných komisí z XIX. Století, mezi kterými bych chtěl snad jen zmínit zprávu o Stavu Sicílie z roku 1876 sepsanou Leopoldem Franchettim a Sidneyem Sonninenm, který navzdory svému křestnímu jménu hodného hvězdy soudobobé popové scény byl  liberálním poslance v XIV. volebním období Italské parlamentu v dobách monarchie. Tato zpráva je dodnes ještě stále velice užitečným dokumentem k pochopení sociálního prostředí panujícím na Sicilském ostrově.

Obrat směrem k sociologii ze strany operaistů byl v první řadě motivován snahou vyhnout se stereotypnímu chápání dělnických vrstev. V tehdejší Itálii lze vysledovat tři zásadní idealistické a stereotypní pojetí lidových vrstev. Jak ukazují francoužští sociologové Grignon a Passeron v knize Le savant et le populaire, v přístupu k lidovým vrstvám může dojít k dvou typům stereotypním interpretací, jež autoři nazívají miserabilismus a populismus (Grignon et Passeron 1989). První z nich, vlastní především italským křesťanským demokratům a katolické církvi, vidí v dělnických vrstvách široké masy částečně trpících lidí, kterým je potřeba pomoc skrze charitu, rudimentální mechanismy paternalistického sociálního státu či skrze klientelistické sítě; na druhé straně pak nacházíme populismus, oslavující kulturní a antropologickou svébytnost lidových vrstev: jeho nejvyšším představitelem byl zcela jistě Pier Paolo Pasolini, jehož verše a především pak krátké eseje obsažené ve sbírce Scritti corsari, oslavují “alternativní” a zanikající kulturu nových dělníků pocházejících z provincií jižní Itálie či obyvatelů římských předměst. Jeho spisy v tónech bukolicko-lumpenproletářské lyriky však odhalují jen malé ponětí Pasoliniho i dalších stoupenců populismu na pravici i levici o transformacích, které se odehrávaly v italské dělnické třídě, o které má Pasolini jen idealistické a stylizované ponětí.

Jestliže Grignon a Passeron ukazují tyto dva přístupy jako určité neustále se objevující postoje v evropské kultuře od konce XVIII. Století, pak v Itálii je vztah intelektuálů a dělníků, potažmo dalších lidových vrstev, komplikovaný přítomností Italské komunistické strany a její interpretace vývoje italské společnosti. Tato strana provádí naprosto mechanickou analýzu, i přesto, že k jejím zakladatelům a hlavním funkcionářům patřil tak heterodoxní marxista jako Antonio Gramsci, jehož spisy budou - nikoliv náhodně- filologicky zmasakrovány v prvním výdání z 50.let, jehož editorem byl Gen. Tajemník PCI Palmiro Togliatti. Dle její interpretace,  rozvoj výrobních vztahů a prostředků v Itálii byl v 50. letech nedostatečný pro vedení autonomního třídního a revolučního konfliktu ze strany dělnického hnutí. Ba co více, v tváří v tvář k italské buržoazii, která patřila -a domovolujeme si říct že stále patří- k jedné z nejvíce reakčních na evropském kontinentě, má dle PCI italské dělnické hnutí naprosto mimořádnou roli. Tato role reaguje na určité kulturní a téměř antropologické rozpoložení italské buržoazie, které dobře shrnuje známý román Gattopardo sicilského spisovatele Tommasiho di Lampedusa. Gattopardo, jenž lze chápat jako italskou obdobu Mannových Buddenbrooků, poukazuje na nadmíru rentiérský -téměř feudální- způsob myšlení italské buržoazie, jejíž hlavním myšlenkovým sloganem navzdory vytříběnému panegyriku a holdu, který buržoazii a její zásadní roli v revolučních technických a společenských přeměnách složil Marx v Komunistickém Manifestu, jsou známá slova pronesená princem Tancredim: Cambiare tutto per non cambiare niente, změnit vše aby vše zůstalo nedotknuté. Podle PCI proletariát měl  v určitém smyslu nahradit strnulou italskou buržoazii v roli motoru kapitalistického progresu a rozvoje výrobních vztahů. Odtud pak vyvěrali všechny politiky národního kompromisu a smíření tolik typické pro tato léta.

Operaismo si skrze angažovanou sociologii chce vytvořit odstup od všech těchto způsobů uvažování a současně produkovat autonomní vědění o dělnické třídě. Se vzácnou jasnořivostí tyto koncepty vyjadřují slova Raniera Panzieriho v jeho příspěvku s názvem, poněkud d'antan, Socialistický způsob užití výzkumu v dělnických vrstvách (v originále: Uso socialista dell’inchiesta operaia). Panzieri uvádí:

 

Konceptualizace pracovní síly jen v závislosti na rozvoji kapitálu představuje dle Marxe silné teoretické omezení a zásadní deformaci v konstruovaném teoretickém systému. Pro Marxe analýza socialistické sociologie, která je míněna jako politicky angažovaná věda, jejíž snahou je překonat jednostranost vědění určité společenské vrstvy, charakterizuje specifické vědění obou hlavních tříd, jež tvoří kapitalistickou společnost. V tomto ohledu bych chtěl ješte jednou podtrhnout sociologické hledisko Marxe, který odmítá stanovení charakterů dělnické třídy jen v závislosti na rozvoji kapitálu. Řečeno jinak studiem kapitalistického rozvoje není možné určit rysy a provést studium dělnické třídy”.

(Panzieri 1965, překlad vlastní)

Ranzieri pak dodává:

 

Metoda sociologického výzkumu je metodou,  která by měla umožnit uniknout jakékoliv mystické či mystifikované vizi dělnické třídy. Sociologický výzkum by tak měl být současně vědeckou observatoří stupně vědomí dělnické třídy a měl by být také prostředkem, skrze který toto podvědomí zvýšit. Z tohoto hlediska se ustanovuje kontinuita mezi mezi sociologickým pozorováním, vedeným přesnými a pevnými pravidly a politickou akcí. Sociologický výzkum, je tak určitou akcí, která nám zprostředkovává vědění o stupni bojovnosti, antagonismu a vědění dělnické třídy, bez které by se naskytlo nebezpečí že propadneme naprosto neodůvodněnému hodnocení celkové situace.  A je jasné, že tato naše úvaha má naprosto zásadní vliv na politické cíle výzkumu, ba co víc: tvoří hlavní cíl výzkumu samotného”.

(Panzieri 1965, překlad vlastní)

 

Jedním z hlavních předpokladů angažované sociologie v pojetí operaismu spočívalo v přesvědčení, že dělníci si vytváří specifické vědění o své pracovní pozici, o výrobním procesu, že nabývají nových identit a s nimi spojených hodnot při přechodu do industrializovaného světa. Další poměrně zásadní otázkou byl vliv na nově příchozí pracovní sílu, kterou vyvíjela stará dělnická třída, přítomná především v takzvaném průmyslovém trojúhelníku, jehož vrcholy označovaly města Turín, Miláno a Janov.

 

Teorie a praxe

 

První sociologické produkce operaismu jsou spojované s jménem a s pracemi Danila Montaldiho. Jeho výzkumy ještě dnes překvapí pestrostí použitých metodologií a zdrojů, od statistických dat až po polostrukturované rozhovory. Montaldiho výzkumy se navíc vyznačují tím, že se snaží zachytit novou dělnickou třídu v komplexitě jejího sociálního života: výzkumy se tak zaměřují nejen na pracoviště, ale také na způsoby trávení volného času, na spotřební návyky či na způsob organizace a prožívání rodiných vztahů. Komplexitou a snahou o co nejkompletnější zachycení identit a praxí jednotlivých sociálních skupin, a první řadě nové dělnické třídy, jsou tyto práce naprosto srovnatelné s dalšími převratnými, a dnes již kanonickými texty moderní sociologie, a to například s přelomovým výzkumem Paula Lazarsfelda o komunitě nezaměstnaných v rakouském městečku Marienthalu.

U Montaldiho taktéž začíná reflexe vztahu mezi sociologem a zkoumanými, k znejišťování této tradiční dělby moci v rámci výzkumu. Nejde tudíž jen o to vytvořit výzkum, jehož teorie e výzkumný problém je spřízněn se specifickým politickým viděním světa, vytvořit ho v prostředí, který není nutně akademické a které se každopádně vzdalo pozitivistické fikce a současně utopie politické neutrálnosti a vědecké nezávislosti. Montaldi a pak Alquati jdou ještě dál k transformaci sociologického výzkumu z určitého nástroje moci na pole kontaminace intelektuálních a dělnických prostředí. I zde je užitečné citovat slova Raniera Panzieriho z již zmíněného příspěvku o Socialistický způsob užití výzkumu v dělnických vrstvách:

 

Při sociologickém výzkumu máme naprosto zásadní strumentální cíle, jelikož sociologický výzkum představuje správnou, účinnou a politicky plodnou metodu pro navázání styků s jednotlivými dělníky i s proletářskými skupinami: nejen že mezi výzkumem a touto politickou aktivitou neexistuje  žádny rozpor, odchylka či rozdíl, ale sociologický výzkum představuje jednu z hlavních etap v této činnosti politické konstrukce. Ba co víc, práce provázející provedení sociologického výzkumu, neboli práce diskuze i na teoretické úrovni se soudruhy, s dělníky a s dalšími, tvoří velice hlubokou a podrobnou snahu o dosažení  politického vzdělání a tudíž sociologický výzkum je výborným prostředkem pro tuto politickou práci”.

(Panzieri 1965, překlad vlastní)

 

Panzieri však také následovně dodává, že právě skrze sociologický výzkum je možné formulovat autonomní vědění dělnické třídy, které by mělo i svůj pozitivní obsah a nespočívalo by jen na antitezi vůči oficiální ideologii,  na její kritice. A proto “vedení sociologického výzkumu je o to významnější aktivitou, jelikož nám umožňuje propojit teorii s praxí, jejíž analýza nám z objektivních příčin uniká” (Panzieri 1965, překlad vlastní).

 

Panzieri v tomto příspěvku z roku 1965 tak navrhl roli i některé pravidla vedení angažovaného sociologického výzkumu v dělnickém prostředí. Je neoddiskutovatelné, že hlavní praktik i teoretik této části italské sociologie byl Romano Alquati, který formuloval metodu takzvané conricerca, jejíž rysy jsou v mnoho ohledech podobné metodě známé v akademickém prostředí pod jménen participatory research, či akční-participativní výzkum, jež se vyznačuje zapojením ne-akademických aktérů i do samotné konstrukce projektu výzkumu, do formulace jeho výzkumných problémů a otázek.  Avšak zásadním rozdílem od tohoto typu výzkumů spočívá v tom, že Romano Alqauti pojímal vždy conricercu jako sociologický výzkum a současně a neodlučitelně jako způsob politické angažovanosti, způsob jak být konkrétně politickým aktivistou (Alquati 1993).

Chci Vás uklidnit: nebudu se tady snažit shrnout význam a obsah desítek výzkumů v především dělnickém prostředí, které vedl neúnavný intelektuál Romano Alquati od začátku šedesátých let do jeho smrti v roce 2010. (Alquati 1975; Alquati 1978). Nicméně dovolte mi shrnout některé hlavní rysy jeho výzkumů, které nám umožní i pochopit lépe v čem vlastně spočívá conricerca, která je spíše než akademickou metodou určitým toolboxem otevřeným všem aktérům, akademickým i ne-akademickým ve znamení radikální rovnosti inteligencí, kterou Alquati hledal i tvořil.

 

Alquatiho výzkumy a conricerca mají několik stežejích rysů. Za prvé otevření výzkumu a jeho tvorby i ne-akademickým aktérům poukazuje na uvědomění si mocenských rysů, jež doprovází tvorbu sociologického vědění, a na snahu jeho zmírnění, ba dokonce jeho obrácení směrem k radikální rovnosti inteligencí. V tomto ohledu je conricerca nástrojem výzkumu i učení, vzájemného obohacování se, terén kde se mocenské role výzkumníka a zkoumaných zásadně stírají a zažívají kolaps. Conricerca tak tvoří, a já navrhuji tento překlad, metodu společného hledání, spíše než participativní výzkum. Jedná se o snahu která není příliš odlišná oné konceptualizaci radikální rovnosti inteligencí, kterou přivádí Jacques Ranci?re v knize Le Maître ignorant, kde se zabývá dědictvím rovnostařské pedagogie Joseph Jacotota (Ranci?re 1987).

 

Dalším rozdílem je přístup k té dávné i stále přítomné b?te noire sociologie, neboli přístup k jejímu reflexivnímu rysu, který dlouho -i v očích samotných sociologů- diskvalifikoval sociologii vůči přírodním vědám. Kontrolovat reflexivnost, omezit vliv samotného sociologa a jeho díla při vstupu do interakce se zkoumanými je i dnes jedním z mustů společenských věd. V conricerca je naopak reflexivnost hyperbolizována: výzkumy jsou dělány pro to, aby ovlivnily zkoumané i jejich prostředí a třídu, reflexivnost je vyhledávaná, podporovaná a stimulovaná v rámci té cesty tvorby společensko-politické identity, o které již mluvil Panzieri. Conricerca je místem tvorby dělnické subjektivity a i transformace subjektivity výzkumníků, je kuchyní této transformace vědění i autoidentifikace zúčastněných i místem k reflexi těchto změn.

Dalším rysem je zájem Alquatiho o transformace dělnické subjektivity a identity v čase, a obzvlášť v dobách silného společenského konfliktu, i o obrácenou stranu udržování konsensu a kontroly konfliktu. V tomto ohledu Alquati dokázal překonat tuto poněkud nudnou dichotmii mezi konfliktualisty a konsenzualisty a snažil se vytvořit vědění o celkové vývoji subjektivity i způsobu akce dělnických aktérů (Alquati 1975). Opakujeme: Alquati i další operaisté se snažili najít konkrétní deklinaci, kterou na sebe vzal koncept dělnické třídy, její zásadní uzly vědění a akce, její transformaci v interakci se stranou kapitálu.

Nicméně dělnické vrstvy netvoří jediné sociální prostředí, o které se conricerca v posledních 40ti letech zajímala. Zajímavá práce Danila Montaldiho Militanti politici di base se zaměřila na členy a aktivity levicových stran a odborů (Montaldi 1971), zatímco Alquati se zaměřil již od 70. let na transformaci univerzit a roli intelektuála v industriální a pozdně industriální společnosti (Alquati 1978). V posledních dvou desetiletí pak mezi zkoumané skupiny přibyli zaměstnanci ve službách, migranti, sexual workers a další..

Jak jsme již řekli v metodě conricerca se stírají rozdíly mezi akademickými i ne-akademickými aktéry, je určitým patchworkem otevřeným všem ševcům: nepřekvapí tedy, že celá řada výzkumů byla v tomto období vedena i ne-akademickými aktéry. Otevírá se tedy určitá, trochu kacířská otázka, zda by sociologové neměli být zešrotování, zda v tomto typu výzkumu mají nějakou výsadní roli.

Jsem přesvědčen, že sociologům by měla být dána ještě šance: právě z Alquatiho práce je patrné nenahraditelná role sociologa, jakoliv tento názor může znít pompézně a z mých úst i trochu korporativně. Sociolog má určitou maieutickou roli v navržení výzkumných problémů a jejich pojetí, jeho “být externí” výzkumnému poli také dovoluje znejistit obsahy dox rozšířených ve zkoumaném prostředí. Další úkolem i rolí sociologa však vidím v jeho zprostředokovávací schopnosti, skrze něj by měli účastníci conricercy vstoupit do kontaktu s dalším věděním a zkušeností.

V Alquatiho sociologické kariéře je však patrné, že analýza průběhu a výsledků průzkumů dle metody conricerca vytvořilo plodnou půdu pro formulování toho, co Robert Merton nazývá Teoriemi středního dosahu. Patří k nim zcela určitě pro operaismi tak zásadní koncepty jako jsou operaio di massa či operaio sociale, či také snaha zakotvit teoretickou koncepci vztahu mezi uspořádáním společnosti a organizace práce, kterou navrhl Mario Tronti na stránkách revue Quaderni rossi.  V tomto ohledu jsou klíčová studie o Turína a dalších průmyslových městech, kde Alquati formuluje svoje teorie o uspořádání průmyslových měst v době fordismu, a současně také teorie o tvorby subjektivity a vědění v průmyslové společnosti (Alquati 1975).

Teorie středního dosahu mají v této angažované sociologii dvojí význam: na jedné straně se jedná o syntézu vědění akumulovaného v průběhu jednoho či více výzkumů, na druhé straně právě tyto teorie slouží jako kompas ve vedení politické akce, jelikož se snaží analyzovat hlavní mocenské a společenské vztahy v určité časoprostorové oblasti.

Teorie středního dosahu tvoří tak most mezi třemi hlavními momenty angažované sociologie mezi teorií, konkrétní produkcí vědění a politickou akcí a organizací. To je patrné i na dalších případech angažované sociologie: stačí vzpomenout na zásadní vliv, jež měla  teorie symbolického násilí v pedagogických procesech, formulovanou Pierre Bourdieuem v díle La Reproduction, na hnutí za demokratickou pedagogii a školství ve Francii.

 Současně Teorie středního dosahu slouží jako určité zakotvení některých abstraktních a nadčasových koncepcí do konkrétních časoprostorových souřadnic. V tomto ohledu lze chápat i tvorbu konceptů masového dělníka, třídní skladbu či sociálního dělníka, jejíž cílem je přesně konkretizovat abstraktní a nadčasový koncept dělnické třídy.

 

Conricerca: kontext a dědictví

 

K zavěru mi dovolte ještě několik úvah. V první řadě conricerca je jen jedním z proudů angažované sociologii spojené s hnutím radikální emancipace 60. a 70. let. Conricerca je zcela jistě metoda, která je nejbližší a téměř organická operaismu, nicméně feminismus, teoretické vlivy z Francie a znovuobjevení děl celé řady kritických a heterodoxních intelektuálů minulosti dalo vzniknout velkému množství zkušeností angažované sociologie, jenž zaměřila svoji pozornost na celou řadu sociálních prostředí, od rodiny až po školu či vězení. Neopomenutelný je pak přínos antipsychiatrie a jejich výzkumů ke zpochybnění a konečného zrušení psychiatrických “léčeben”, jednoho z důležitých uzlů biopolitického aparátu moci.

Conricerca je tudíž jen jedním z ramen oné živě proudící řeky angažované sociologie v Itálie. Je zajímavé, že ačkoliv v celé řadě případů chybí nějaký přímý dialog tato sociologická produkce reflektuje celou řadu kritik, které byly vzneseny vůči sociálním vědám v USA na začátku 60. let. Jednalo se například o omezený přístup znevýhodněných skupin k tvorbě sociologického vědění, její pozitivistické zaměření či kvantitativní redukcionismus (Wallerstein et al. 1998)

Současnost nám také klade otázku co z této řeky zbylo, zda se neprocházíme po vyslechlém korytě. Do určité míry tomu tak je. Conricerca a další metody angažované sociologie jsou i nadále dosti živé v současné sociologické tvorbě v akademickém i ne-akademickém prostředí. Je toho důkazem například práce L'azienda totale. Dispositivi totalizzanti e risorse di sopravvivenza nelle grandi aziende della distribuzione koordinovaná Renatem Curciem jedním ze zakladatelům Rudých brigád, který však v tomto díle prokazuje nemalou sociologickou bystrost a imaginaci, o systémech organizace a kontroly v soudobých velkých podnicích aktivních v odvětví poskytování služeb (Curcio et al. 2002).

 Co dnes chybí, a co nás tedy vede k tomu aby jsme mluvili o vyschlém korytě, je že v řetezci teorie-praxe-organizace a politická organizovanost chybí právě tento poslední element, tolik zásadní pro politický program conricerchy. Conricerca zůstala tak zajímavou metodou ale je stále težší ji provádět jako způsob politické angažovanosti.

V Itálii bohužel téměř všechny politické strany a hnutí podlehly diskrétnímu ne-půvabu kvantitativních výzkumů “veřejného mínění”, a odevzdaly se srdcem i hlavou  těmto sociologickým metodám, které jsou nepochybně excelentní pro řešení problémů řádu “máme začít prodávat nový typ jogurtu či šampónu?”. Z tohoto úhlu se jedná o situaci v mnoha ohledech podobnou té české.

Avšak osobně si myslím, že k obrodě vědění a strategie radikální emancipace chybí právě schopnost formulovat Teorie středního dosahu, jež by mohli být rukovětí či konkrétní politické akci a současně také pojítkem mezi velkými teoriemi společnosti a její transformace a každodenní politickou činností. Bez tohoto prostředního prvku podle mě levice podléhá dvěma slabinám v rozvoji své politické akci: na jedné straně technokratizace myšlení a tudíž vyvíjení moci, na druhé straně pak určitá abstraktnost jejíž vědění není schopné se zakořenit do politického boje.

Oběma nedostatky trpí vlastně všechny politické organizace levice; a byť si nemyslím že by zapojení angažované sociologie a tvorba Teorie středního dosahu byly všelékem na zmíněné neduhy, tak jsem současně přesvědčen, že mohou tvořit užitečné postupy v tvorbě vědění a subjektivace, a tím přispět k překonání impasse ve kterém se levice nachází.

 

 

Příspěvek přednesený na semináři "Italská radikální levice 1968-1983" (5.12. 2012 v Praze)

 

 

Bibliografie:

 

Alquati, Romano. 1975. Sulla Fiat e altri scritti. Milano: Feltrinelli

Alquati. Romano. 1978. “Ulteriori note sull’universit? e il territorio”, in Romano Alquati, Nicola Negri e Andrea Sormano, Universit? di ceto medio e proletariato intellettuale. Torino: Stampatori

Alquati Romano. 1993. Per fare conricerca. Torino: Velleit? Alternative

Curcio, Renato. 2002. L'azienda totale. Dispositivi totalizzanti e risorse di sopravvivenza nelle grandi aziende della distribuzione. Roma: Sensibili alle foglie

Grignon, Claude, et Passeron, Jean-Claude. 1989. Le savant e le populaire. Misérabilisme et populisme en sociologie et en littérature. Paris: Gallimard-Le Seuil

Montaldi, Danilo. 1994. Bisogna sognare: Scritti 1952 – 1975. Paderno Dugnano : Cooperativa Colibri

Panzieri, Raniero. 1965. “Uso socialista dell’inchiesta operaia”, in Quaderni Rossi 5: 67-76. Dostupné z: http://eipcp.net/transversal/0406/panzieri/it

Ranci?re, jacques. 1987. Le Maître ignorant: Cinq leçons sur l'émancipation intellectuelle. Paris: Fayard

Wallerstein, Immanuel, et alia. 1998. Kam směřují sociální vědy: zpráva Gulbenkianovy komise o restrukturaci sociálních věd. Praha: Sociologické nakladatelství

Aktualizováno ( Pondělí, 07 leden 2013 )