Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Cristian Fuchs: K marxistickým internetovým studiím

Resumé: Tato stať poskytuje přehled o příkladech přístupů v kritických internetových studiích a ukazuje klíčové koncepce, které v této oblasti vznikly. Kritické kyberkulturní studie a kritická politická ekonomie (kritická teorie internetu) představují dva přístupy, které se v kritických internetových studiích uplatňují. Stať se také vyjadřuje k úloze 11 marxistických koncepcí kritických internetových studií. Marxistické koncepce, které jsou v kritických internetových studiích uplatňovány, zahrnují: dialektiku, kapitalismus, komodifikaci („ztovarování“), nadhodnotu/vykořisťování/odcizení/třídu, globalizaci, ideologii, třídní boj, společenství (commons)[1], veřejnou sféru, komunismus a estetiku. Stať poukazuje na význam, který má pro kritické internetové studie výslovné uznání významu myšlení Karla Marxe. Marxovy koncepce jsou dnes běžně implicitně využívány, aniž je respektován a analyzován jejich zdroj. Stať kritizuje přístup „kritických“ kyberkulturních studií. Srovnává přístup kritické teorie a kritické politické ekonomie internetu. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy odráží debatu o třídním vykořisťování v převládajících kulturních studiích, ve srovnání s kritickou politickou ekonomií médií a komunikačních studií.

 

Klíčová slova: kritické internetové studie, kritické kyberkulturní studie, kritické teorie internetu, kritická politická ekonomie internetu, Karel Marx, Marx je zpátky.

 

 

1. Úvod

 

Internet se stává významným socio-technickým systémem, který utváří život v současném kapitalismu a je jím utvářen. Internetové studie se stávají velmi důležitým polem, na němž se uvažuje o přeměnách společnosti, o individualitě, politice, ekonomii, kultuře a přírodě (Fuchs 2008).

Jak argumentují někteří vědci, třetí světová ekonomická krize, která začala jako hypoteční a finanční krize, ale rychle se změnila ve světovou krizi kapitalismu, vyústila v obnovený zájem o přístupy, jež jsou označovány jako výrazně kritické a anti-kapitalistické (Harvey 2010, Žižek 2009, 2010b); významným úkolem je reflektovat stav těchto přístupů v internetových studiích, jež se samy označují jako explicitně kritické. Úkolem této stati je poskytnout stručný přehled o přístupech kritických internetových studií, poukázat na klíčové koncepce v této oblasti a na kritiky kritických internetových studií.  Stať je rozčleněna na diskusi o návratu Marxe (oddíl 2), na kritiku kyberkulturních studií (oddíl 3), na kritickou politickou ekonomii/kritickou teorii internetu (oddíl 4), na srovnání těchto dvou přístupů (oddíl 5) a na diskusi o koncepcích kritických internetových studií (oddíl 6) a kritiku kritických internetových studií (oddíl 7). Nakonec se načrtávají určité závěry (oddíl 8).

 

 

2. Marx je zpátky

 

Eagleton poznamenává (2011), že nikdy nebyl žádný myslitel zesměšňován tak jako Marx a ukazuje, že jádrem jeho díla je pravý opak toho, z čeho je podle obecných předsudků obviňován. Žižek (2010b) argumentuje, že současná světová ekonomická krize vyústila v obnovený zájem o marxistickou kritiku politické ekonomie. Ukazuje se to na  pozornosti, která je dnes Marxovi v mainstreamových médiích věnována.  Časopis Time, například, má Marxe na své obálce a nad globální finanční krizí se ptá: Co by si o tom myslel Marx? (Time Magazine, February 2, 2009).  Hobsbawm (2011,12f) zastává názor, že chceme-li pochopit globální dimenzi současného kapitalismu, jeho rozpory, krize a sociálně ekonomickou nerovnost, „musíme klást Marxovy otázky“ (13). „Ekonomický a politický liberalismus, ať jednotlivě či v kombinaci, nemůže poskytnout řešení problémů jednadvacátého století. Opět nastal čas, kdy je nutné brát Marxe vážně“ (Hobsbawm 2011, 419).

Zajímavou věcí, pokud jde o Marxe je, jak to zdůraznil Derrida (1994), že se zpátky vrací vždycky ve chvílích, kdy to lidé nejméně očekávají; zjevuje se vždy jako duch, aby různým způsobem kapitalismus znepokojoval. Je paradoxní, že téměř 20. let po konci Sovětského svazu se zdá, že kapitalismus zintenzivnil globální problémy, způsobil vážné zchudnutí a vzestup nerovnosti v distribuci příjmů a ve výsledku i návrat ekonomiky ve formě světové ekonomické krize a s ní opětnou aktualizaci marxistické kritiky kapitalismu. Ačkoli je věčným refrénem „Marx je mrtev, ať žije kapitalismus“, Marx se dnes opět vrací.

Existuje zejména šest aspektů Marxova díla, které jsou pro analýzu současného kapitalismu významné:

-          Globalizace kapitalismu, která je mnoha společenskovědními teoretiky nazírána jako významná charakteristika současné společnosti, je v dílech Marxe a Engelse významným aspektem (například: Callinicos 2003). S tímto námětem je spojeno také marxovské téma internacionální solidarity jako formy odporu, které se dnes zdá být praktikováno  alterglobalistickým hnutím.

-          Význam technologie, vědění a médií v současné společnosti byl anticipován zřetelem marxismu ke strojům, komunikačním prostředkům a k obecnému intelektu (viz např.: Dyer-Witheford 1999; Fuchs 2008, 2011; Hardt a Negri 2004; NcChesney 2007).

-          Mizérie, způsobená neoliberálním kapitalismem, podněcuje obnovený zájem o marxistickou teorii tříd (viz např.: Harvey 2005).

-          Globální válka proti terorismu po 9. září a její násilné a represivní výsledky, jako lidské oběti a zintenzivněný dohled, to vše podněcuje obnovený zájem o marxistické teorie imperialismu (viz např.: Fuchs 2011, kapitola 5; Hardt a Negri 2000; Harvey 2003).

-          Ekologické krize aktualizují téma, které proniká všemi pracemi marxismu, tj. že existuje antagonismus mezi moderním industrialismem a přírodou, což vyúsťuje v ekologickou destrukci (viz např.: O´Connor 1998).

-          Nová globální ekonomická krize, která začala v roce 2008, ukázala, že marxistická teorie krizí je významnou i dnes (Foster a Magdoff 2009). Kapitalismus se jeví jako systém, který je krizemi trvale vnitřně sužován.

-          Žižek argumentuje, že antagonismus současného kapitalismu v kontextu ekologické krize, intelektuálního vlastnictví, biogenetiky, nových forem apartheidu a slumů dokládá, že se stále neobejdeme bez marxistického pojmu tříd a že existuje nezbytnost obnovy marxismu a záchrany jeho ztracených kauz s tím, aby „byla vystižena problematika liberálně demokratické alternativy, která vše až příliš snadno řeší“ (Žižek 2008, 6) a která nadhazuje, že existují nové formy měkkého kapitalismu (soft capitalism), která slibuje a ve své rétorice využívá, aniž je schopna realizovat, ideály participace, samosprávy a kooperace. Therborn argumentuje, že „nová konstelace moci a nové možnosti odporu“ v 21. století vyžadují ponechat si marxistické ideály a trvat na tom, že lidská emancipace od vykořisťování, útlaku, diskriminace a nevyhnutelné spojení mezi privilegii a mizérií, mohou vzejít pouze z boje samotných vykořisťovaných a znevýhodněných“ (Therborn 2008, 61). Jameson argumentuje, že globální kapitalismus, „jeho krize a katastrofy, které jsou mu vlastní“ a globální nezaměstnanost ukazují, že „Marx zůstává stejně nevyčerpatelný jako kapitál samotný“ (Jameson 2011, 1), což dělá z  prvního dílu Kapitálu (Marx 1867) tu nejaktuálnější knihu.

 

Pro internetové studie, které se zabývají internetem, z toho vyplývá, že je třeba věnovat zvláštní pozornost analýze toho, jak kapitalismus utváří internet a jak je jím utvářen. Znamená to, že existuje potřeba přezkoumat studie o internetu a přeorientovat je na kritiku politické ekonomie a kritické teorie internetu, které berou v úvahu specifický charakter marxistické analýzy médií, technologie a komunikace ve „struktuře společenských vztahů a… společenské moci, se zvláštním zřetelem k analýze úlohy „systému společenské moci nazývané kapitalismus“ (Garnham 1990, 7), a k „analýze vztahu médií a kapitalistické společnosti (Knoche 2005, 105).

Ve dvacátém století, vzhledem k přeměnám, ke kterým v kapitalismu došlo, se marxismus v kritické analýze médií, komunikace a kultury objevil jako nová kvalita. Na počátku 20. století zahrnovaly přístupy, jež byly věnovány kultuře a ideologii, díla Gramsciho, Lukácse a Korsche. Poslední dva myslitelé ovlivnili Frankfurtskou školu kritické teorie (Kellner 1989). Gramsci měl významný vliv na kulturní studie v Británii (Turner 2003). Frankfurtská teoretická škola a kulturní studie v Británii se v mnoha aspektech lišily, ale jejich společným zájmem byla kritika ideologie. Navíc, autoři jako Adorno, Horkheimer, Marcuse, Benjamin, Williams, či E. P. Thompson, měli hluboké znalosti Marxových děl a využívali jich. Kulturní studia byla také ovlivněna Althusserlovou teorií ideologie (Turner 2003). Zaměření na ideologii čelila kritická politická ekonomie, s vědci jako Smythe a Garnham, kteří zdůrazňovali ekonomické funkce médií, zatímco ostatní političtí ekonomové, jako Schiller, Golding, Murdock, Herman, Chomsky, McChesney, uznávali význam ekonomické kritiky médií, ale pokračovali také v důrazu na roli médií jako producentů ideologie (Mosco, 2009). V nejnovějším vývoji marxistických teorií kultury a komunikace se například usiluje o integraci rozdílných přístupů (například: Kellner 1995), o teorii alternativních médií, která je implicitně či explicitně inspirována Enzensbergovou verzí kritické teorie (například. Downing 2001) a nově se objevujícího významu autonomistického marxismu (pro přehled viz: Virto a Hardt 2006). Marxistická studia internetu mohou těžit z této bohaté historie marxismu ve 20. století.

Kritické studie internetu byly ovlivněny z různých zdrojů marxistické teorie kultury a médií, jako je kritika ideologií (viz např. koncepce kritiky sítě (Net Critique): Lovink a Schultz 1997), autonomním marxismem (Dyer-Witheford 1998; Fuchs 2008; Hakken 2003), kritickou politickou ekonomií (Andrejevic 2007, 2009; Fuchs 2009b, 2010a, 2011; Hakken 2003), či kritickou teorií (Andrejevic 2009; Fuchs 2008, 20011; Taylor 2009).

 

 

 

3. Kyberkulturní studie a nekritičtí kritici

 

Můžeme odlišit dva široké přístupy k internetovým studiím, které samy sebe označují jako kritické. První má zázemí v kulturních studiích, zázemí druhého je politicko-ekonomické. Teoretické zázemí prvého je, široce vzato – post strukturalistické; zázemím druhého je marxismus.

Kritické kyberkulturní studie byly koncipovány především jako aplikace kulturních studií a postmodernismu (Bell 2001, 65-91; Jones 2006, XV-XVI; Sterne 2006). David Bell (2006b) zmiňuje ve svém úvodu k  čtyřdílné kolekci Cybercultures. Critical concepts in media and cultural studies, osmnáct vlivů na kyberkulturní studie. Mezi nimi jsou například kulturní studia, filozofie vědy a technologie, feministické a politologické studie, zatímco je nápadná absence přístupů, jako je kritická teorie, marxismus, či kritika politické ekonomie médií a komunikace. Název Bellovy kolekce slibuje, že v ní lze na 1600 stranách čtyř svazků nalézt „kritické koncepce“ internetových studií, ale při četbě 69 kapitol se člověk často podivuje, proč kritická dimenze v těch koncepcích až tolik chybí. Vykořisťování, nadhodnota a třída v internetu jsou okrajové problémy, zatímco témata jako dějiny internetu, výzkumné metody, virtuální společenství, online identity, těla a mysli v kyberprostoru a kyborg zaujímají prominentní místo.  Výslovné diskuse o internetovém kapitalismu a vykořisťování, které se objevují v příspěvcích Dwayne Winsecka, Kevin Robins/Franka Webstera, či Tiziany Terranova, jsou v těchto svazcích marginalizovány. Svazky žijí z toho, co Bell slibuje ve svém úvodu - a neodpovídají tak podtitulu „kritická koncepce“.

David Silver (2006b) charakterizuje „kritické kyberkulturní studie“ jako třetí stadium v kyberkulturních studiích, které následovalo po Populárních kyberkulturních studiích a kyberkulturních studiích. Charakterizuje kritické kyberkulturní studie jako využívající: 

1.       „sociální, kulturní a ekonomické interakce, ke kterým dochází online“ (Silver, 2006b, 67),

2.      analýzy pojednání o kyberprostoru,

3.      analýzy přístupů k internetu a

4.      zaměřující se na participační projekty (Silver 2006b, 67-73).

Silver zesiluje nehluboké pojetí kritického. Základní je extenzivní šíře, obrovská většina analýz internetu se zaměřuje na sociální, kulturní či ekonomické problémy (s výjimkou politických a ekologických analýz), takže zůstává nejasné, co má být v „kritických“ kyberkritických studiích specificky kritického. Když Silver pojednává o studiu „online okrajovosti (marginality)“, podtrhuje význam využívání „problémů rasy, etnicity a sexuality“ (Silver 2006b, 70). Kategorie třídy není zmiňována.

David Silver a Adrienne Massanari (2006) předkládají ve své kolekci Kritických kyberkulturních studií 25 výkladů. V úvodu Silver (2006a, 6f) zmiňuje kapitalismus jako jednu ze souvislostí „Kritických kyberkulturních studií“, mnohem větší pozornost však věnuje „kulturním rozdílům“, „rozdílům rasovým a etnickým, genderovým, sexuálním, podle věkových kohort a hendikepu“ (Silver 2006a, 8). To se odráží také v jednotlivých příspěvcích do svazku, kde jsou problémy analýzy tříd, nadhodnoty a vykořisťování v internetu marginálními problémy, zatímco témata, která se vztahují ke „kulturním rozdílům“ v kyberprostoru zaujímají dominantní místo.

 

4. Kritická politická ekonomie a kritická teorie internetových studií

 

Druhý typický přístup lze nalézt v kritických internetových studiích, založených na kritické politické ekonomii a kritické teorii. Posloupnost v prezentaci přístupů, která následuje, neodráží hodnocení významu přístupů, ale je založena na chronickém uspořádání klíčových děl. Zahrnuje přístupy, které využívají příznačné termíny, jež se vztahují ke kritické teorii a politické ekonomii, pro něž jsou charakteristické.

Geert Lovink a Pit Schultz (1997) argumentují, že „kritika sítě“ analyzuje organizaci moci v imateriální sféře (Lovink a Schultz 1997, 6), právě tak jako imperialismus a ideologii v internetu (Lovink a Schultz 1997, 11). Cílem kritiky sítě je volný přístup ke všem médiím a ve všech souvislostech (Lovink 1997). Kritika sítě by neměla být teorií, ale teorií-praxí, která vzhledem k explodující šíři elektronické veřejnosti zastává radikální kritický postoj (Lovink a Schultz 1997). Od doby, kdy bylo v roce 1997 publikováno Volání po kritice sítě ( Call for Net Critique - Lovink a Schultz 1997), se objevilo mnoho publikací týkajících se Kritického přístupu k síti (např.: Lovink 2002; Lovink a Schulze 2005; Lovink a Zehle 2005; Jacobs, Janssen a Paquinelli 2007; Lovink a Rossiter 2007;  Rossiter 2006), které v nedávné době zahrnuly i kritiku webu 2.0[2] (např.: Lovink 2008; Lovink a Niederer 2008; Rossiter 2006).  Kritický přístup ke státu u G.Lovinka a dalších nemůže být jako takový chápán jako kritická teorie, ale jako velice praktická forma kritiky, která je tudíž také těsně spojena s mediálním aktivismem a mediální technikou (art).

Nick Dyer-Witheford (1999) navrhl znovu přezkoumat význam marxismu pro analýzu techno-kapitalismu jednadvacátého století. Pojal tento projekt jako kyber-marxismus. Dyer Witheford aplikoval na internetová studia přístup autonomistického marxismu, který je reprezentován vědci jako je Antonio Negri, Michael Hardt, Paolo Virno, Maurizzio Lazarato, a jiní. Dyer-Witheford chápe autonomistický kyber-marxismus jako alternativu k technologickému determinismu vědeckého socialismu, neo-luddismu Bravermanem inspirovaných teorií, které chápou technologie jako dominantní, a k techno-euforii mnohého teoretizování v post fordismu (Dyer-Witheford 1999, 38-61).

Greg Elmer (2002) spatřuje tři charakteristiky kritických internetových studií v:

1.       odmítání a zpochybňování ideologií, které prohlašují, že internet je revoluční,

2.      analýze „procesu internetového sdružování (corporatization) a chování (portalization Elmer 2002, X),

3.     zaměření na radikální možnosti kritické internetové komunity (společenství), zvláště na trhliny, roztržky a slabá místa ve formách dominace, které charakterizují internet.

David Hakken (2003) argumentuje ve prospěch znalostní teorie hodnot, která je založena v marxistické teorii. Dívá se na kyberprostor jako utvářený „obrovskými rozpory“ (Hakken 2003, 393).  Nové informační a komunikační technologie „by bylo lépe vnímat jako terén srážek než jako nutně (nezvratně) nezávislé síly. Technologie skutečně mají svou politiku, ale jako ve veškeré politice se v nich projevují rozmanité, rozporné tendence“ (Hakken 2003, 366).

Fuchs (2008, 2009a b; 2011) mluví o kritických internetových teoriích/studiích a kritice (recenzích – critique) politické ekonomie v internetu. Hájí názor, že tyto přístupy jsou založeny na přístupu obecnějším, tj. zvláště na Frankfurtské škole kritických teorií a Marxově kritice politické ekonomie, což je v obou případech základ pro kritiku médií a informačních studií (Fuchs 2011). Pouští se tak do ontologického a epistemologického zdůvodňování kritické analýzy internetu, která je založena:

1.       na obecné úrovni společenskovědní teorie,

2.      na analýze kapitalismu,

3.      na kritické analýze médií, technologie a komunikace, a

4.      na specifické analýze internetu při kritickém výzkumu, který přináší nečekané kvality.

Fuchs definuje kritické internetové teorie/studie a kritiku politické ekonomie internetu jako přístup, který se pouští do „identifikace a analýzy antagonismů ve vztazích internetu a společnosti; ukazuje, jak je internet utvářen a jak formuje střetající se síly soutěžení a spolupráce; ukazuje, jak je dominace a vykořisťování strukturováno a jak strukturuje internet a jak jsou třídní formace a potenciální třídní boje technologicky zprostředkovány; identifikuje potenciál společenského vývoje, který je vůči internetu vstřícný a je dosud nevyužívaný a radikálně zpochybňuje struktury, které omezují potenciál kooperace, sebeurčení, participace, štěstí a samosprávy“ (Fuchs 2009b, 75). Fuchs (2011) vymezuje tento přístup jako jednotu filozoficky založené kritické teorie, empirického výzkumu a na praxi orientované kritické etiky.

Podle Marka Andrejevice (2009), „kritická studia médií 2.0“ čelí nekritickému oslavování zesilujícího se a demokratizačního charakteru současných médií tím, že ukazují, jak nová média ztělesňují staré formy dominace.  „A tak, pokud jde o revoluční příslib participačních médií, výzva, které čelí proponenti a praktikanti kritických mediálních studií 2.0, není v tom, že prohlašují (se snad až příliš familiární rétorikou), že „vše se mění“, ale spíše v tom, že objasňují proč, právě vzhledem k dramatickým technologickým přeměnám, zůstávají společenské vztahy v podstatě beze změny. Abychom to řekli přímo (neotesaně), kritická mediální studia nejsou na médiích zainteresována kvůli médiím, ale v zájmu společnosti“ (Andrejevic 2009, 35). V přístupu, který je s přístupem Andrejevice srovnatelný, mluví Paul A. Taylor (2009) o kritické teorii proto, aby „popsal způsob, v němž klíčové chápání kritické teorie (1,0) zůstává v podstatě nezměněno“ (Taylor 2009, 93), což je nezbytné, aby se čelilo optimismu web 2.0.

Tyto přístupy se liší hlavně svým chápáním teorie, role, kterou připisují empirickému výzkumu, nasazování různých výzkumných metod (takových, jako je kvalitativní interview, kvantitativní pozorování, obsahové a statistické analýzy, analýzy kritických rozprav, či etnografie). Např. Dyer-Withefordův kyber-  marxistický přístup je čistě teoretický a je založen na rekonstrukci marxistické teorie kyberprostoru. Kritika sítě směřuje k diskusi o příkladech, které jsou kriticky reflektovány z teoreticky inspirovaných pozic, jsou záměrně eklektické a někdy osobní či žurnalistické a neformují systematický teoretický celek, jako v Adornově prismatické metodě expozice. Fuchs na jedné straně zakládá horlivě svůj přístup na systematické hegeliánské dialektické filozofii, v níž každá kategorie má v teoretickém systému své zřetelné místo a jsou důsledně dialekticky vyvozovány od úrovně abstraktní po rovinu konkrétní. Na druhé straně však aplikuje dialektickou filozofii také na konkrétní úrovni, jako základ empirických studií, což umožňuje využít celý okruh metod. Ačkoli existují mezi různými přístupy, které podporují kritickou teorii kritické politické ekonomie internetu, obrovské teoretické, metodologické, epistemologické a ontologické rozdíly, existuje také společné jádro, jež se především vztahuje k normativnímu chápání kritičnosti. Jednou z takových významných obecností je normativní chápání kritiky. Vědec, který se kriticky zabývá internetem, přitom reflektuje starou diskusi mezi chápáním kritiky jako epistemologicko/metodologické a jako normativní procedury. Tento problém byl již v roce 1961 jádrem diskuse o pozitivismu v německé sociologii. Karl R. Popper (1962) argumentoval tak, že metoda sociálního spočívá v získávání a diferencování poznatků testováním řešení problémů (výsledků). Popper považoval tuto metodu za kritickou, protože zpochybňuje díla jiných, aby bylo prostřednictvím procesu zkoušky a omylu zdokonalováno vědění.  Pro Poppera byla epistemologickou metodou, která ukazuje logické rozpory. Theodor W. Adorno (1962) na rozdíl od Poppera tvrdil, že rozpory nejsou pouze epistemologické (ve vztahu subjekt-objektu), ale mohou být inherentní objektům samotným, takže nemohou být rozřešeny dosažením nového vědění (Adorno 1962, 551).

Adorno zdůrazňoval, že Popperův ideál bezhodnotového poznávání (academia) je utvářen buržoazní koncepcí hodnoty jako směnné hodnoty (Adorno 1962, 560). Říkal, že pozitivismus je orientován pouze na to, co se jeví, zatímco kritická teorie zdůrazňuje rozdíl mezi podstatou a jevem (Adorno 1969, 291). Ukazoval, že Popperovo pojetí kritiky je subjektivní a kognitivní (Adorno 1969, 304).  Mezi epistemologickou kritikou (Popper) a kritikou společenskou (Adorno) existuje tudíž základní rozdíl. Vědci, kteří se internetem kriticky zabývají, zpochybňují při jeho studiu empiristickou aplikaci metod, pokud (která) není založena na hluboké analýze společnosti a na kritické teorii společnosti. To se týká i některých z těch, kteří zpochybňují veškerý empirický výzkum, protože si myslí, že normativní klamnost dominace nemůže být empiricky ověřena, v její prospěch lze jen argumentovat.  Ti všichni sdílejí Adornovo hledisko v kritice společnosti.

Druhým rysem, který sdílejí kritické internetové studie, je to, že považují konvenční internetové studie, jež na tomto poli dominují, za formy instrumentální a technologické racionality, která pomáhá legitimizovat a reprodukovat kapitalismus a jiné formy panství v rámci kapitalismu. Instrumentální důvody znamenají, že „ideje se stávají automatickými, instrumentalizovanými“, že nejsou nazírány jako „myšlenky opírající se o vlastní mínění. Jsou považovány za věci, stroje (machines)“, jejichž smyslem je dosáhnout reprodukce a prohlubování dominace (Horkheimer 1974/1947, 15). Technologická racionalita je pouze jiné označení pro instrumentální rozum, který zdůrazňuje „prvky myšlení, které přizpůsobují pravidla myšlení pravidlům kontroly a dominace“ (Marcuse 1964b, 138). Technologický racionalismus popírá, že realita může být jinou, než je dnes. Opomíjí alternativní potenciál vývoje. Jejím cílem je „likvidace opozičních a transcendentních (přesahujících) prvků“ (Marcuse 1964, 56). Technologický racionalismus vede k jednodimenzionálnímu myšlení, v němž „ideje, aspirace o cíle, které svým obsahem přesahují zavedené universum diskusí a akcí, jsou buď vypuzovány či redukovány v duchu tohoto univerza“ (Marcuse 1964, 12). Vědec, který se kriticky zabývá internetem, považuje konvenční internetové studie za ideologické, protože analyzují internet takový, jaký je, aniž analýzu zasazují do zkoumání struktur panství a aniž se angažují v boji za lepší svět, který by dominaci překonal.

Třetí obecnost se týká normativní a praktické úrovně. Přístupy studií kritizují jevy, které popisují jako vykořisťování, dominaci, útlak či vykonávání moci a strukturální násilí a hledají způsob, jak pomoci prosazovat praxi, která by vedla k osvobození od těchto jevů. Maria Bakardjieva (2010, 61) je toho mínění, že kritické internetové studie - oproti přístupům statistickým a interpretativním -hledají odpovědi na normativní otázky, které se vztahují k roli internetu při zplnomocňování, útlaku, emancipaci, odcizení a vykořisťování. Kritické studie vztahují analýzy internetu jak k dominaci, tak k liberalizaci. S větší či menší rozhodností se tak dospívá k explicitnímu ustavování post-kapitalistické společnosti, která je popisována například jako budování základů socialismu (grassroots socialism), komunismus, participační demokracie či udržitelná informační společnost. Normativní dimenze má v takovém přístupu emancipační charakter.

Kritická normativní orientace je ústřední charakteristikou kritických internetových studií. Reflektuje Horkheimerův náhled, že cílem kritické teorie je „takové uspořádání, v němž nebude ani vykořisťování ani represe“ (Horkheimer 1937/2002, 241). Horkheimer ve své eseji o Tradiční a kritické teorii reflektuje Marxovu kritiku kapitalismu a reformuluje marxistickou teorii jako kritickou teorii společnosti. Můžeme tedy říci, že kritické internetové studie jsou nejen zavázány za způsob chápání kritiky pojetí typickému pro Frankfurtskou školu, ale také, že kořeny tohoto chápání jsou už v teorii Karla Marxe. Marx shrnul normativní dimenzi kritické analýzy, když řekl, že dospívá ke „kořenu věci“, protože je založena na „učení, že pro člověka je nejvyšší podstatou člověk sám“ a končí tudíž kategorickým imperativem, že je nutné odvrhnout všechny vztahy, v nichž je člověk poníženou, ujařmenou, osamocenou, opovrhovanou bytostí. (MEW Vol. 1, 384). Jestliže chápeme marxistickou kritiku jako kritiku všech forem dominace a všech vztahů panství, pak jsou marxismem inspirovány všechny kritické studie. Mým argumentem je, že toto dědictví nemůže být popíráno, ale bráno vážně a pozitivně oceňováno (uznáváno).

Kritická normativní dimenze kritických internetových studií znamená, že nemohou operovat ve vakuu, ale jsou na obecnější úrovni vztahovány k různým přístupům analýzy médií, komunikací, technologie, kultury a informací, které také zdůrazňují normativní kritiku dominace a vyzdvihují jako cíl emancipaci.  Jsou v tomto ohledu zvláště vztaženy k analýze kritiky politické ekonomie médií a komunikace, kritické teorii a kritickým výzkumům informačních systémů. Kritika politické ekonomie médií a komunikací[3] studuje „mocenské vztahy, které ve vzájemném vztahu utvářejí produkci, distribuci a spotřebu zdrojů, včetně zdrojů komunikačních“ (Mosco 2009, 2).  Tento přístup určuje, „jak mediální systém“ interaguje s „celkovou dispozicí moci ve společnosti“ a jak ji ovlivňuje (McChesney 2007 77) a klade „základní morální otázky spravedlnosti, rovnosti a veřejného blaha“ (Murdock a Golding 2005, 61). Kritická teorie médií a technologie analyzuje „společnost jako terén dominace a odporu proti ní; angažuje se v kritice dominace a způsobů, jimiž se mediální kultura angažuje v reprodukci vztahů dominace a útlaku“ (Kellner 1995, 4). Je „poučena kritikou dominace a teorií liberalizace“ (Kellner 1989, 1; viz také  Feenberg 2002). Kritické výzkumy informačních systémů produkují „vědění s cílem odhalit a vysvětlit, jak je informační systém užíván/zneužíván k vyšší úrovni ovládání, k posilování dominace a útlaku, a tím k informování a inspirování transformační společenské praxe, čímž se uskutečňuje osvobozující a emancipační potenciál informačního systému“ (Cezez-Kecmanovic 2005, 19).  Úkolem těchto systémů je analyzovat úlohu informačních systémů při zvyšování moci a při zbavování moci a pomáhat „překonávat nespravedlnost a odcizení“ (Stahl 2008, 9).

 

5.     Kritické kyberkulturní studie a kritická politická ekonomie či kritická teorie internetu

 

Hlavní rozdíl, který lze nalézt v kritických internetových studiích, je rozdíl mezi kritickými kyberkulturními studiemi a kritickou politickou ekonomií internetu. První přístup se zaměřuje spíše na problémy, jež se vztahují k online marginalizaci identit, zatímco druhý si všímá problémů, které se týkají vztahů tříd, vykořisťování a kapitalismu.

Když člověk čte knihy a sborníky věnované „kritickým“ kyberkulturním studiím, měl by si připomínat hluboký postřeh Nicholase Garnhama, že „moderní formy rasové dominace jsou založeny na dominaci ekonomické“ a že „formy patriarchátu se vyznačují způsoby, v nichž kapitalistický způsob výroby odděluje domáckou ekonomiku od výroby jako místa námezdní práce a formování kapitálu“ (Garnham 1998, 610).  Kritická politická ekonomie „se dívá na třídu – strukturu přístupů k výrobním prostředkům a strukturu rozdělování ekonomického přebytku – jako klíčovou strukturu dominace, zatímco kulturní studie se dívají na gender a rasu, spolu s dalšími potenciálními markery rozdílů, jako na alternativní struktury dominace, které nejsou žádným způsobem třídou determinovány“ (Garnham 1998, 609).  Tentýž rozdíl lze nalézt v kritických internetových studiích. Přístup „kritických“ kyberkulturních studií má tendenci vidět gender a rasu v kyberprostoru jako něco, co není nezbytně utvářeno třídou. Má tendenci nevidět třídu jako klíč k pochopení dominace v kyberprostoru, který má rozhodující vliv na gender, rasu a další rozdílné aspekty. Má tendenci ignorovat téma tříd, kapitalismu a vykořisťování. „Kritické“ kyberkulturní studie jsou tudíž přístupem, který se svým sklonem k postmodernismu, za současných kapitalistických krizí nehodí k vysvětlování role internetu a komunikace. Krize samotná prokazuje ústřední roli kapitalistické ekonomiky v současné společnosti a tudíž, že by kritická analýza kapitalismu a socio-ekonomické třídy, měla být ústředním problémem v kritických internetových studiích.

Ernesto Laclau v trialogu s Judith Butler a Slavojem Žižkem připustil, že postmoderní přístupy, to je společný jazyk užívaný ve hře, v níž se „přeměny „třídy“ berou v úvahu jako jeden z dalších článků v  řetězu vypočítávání… „rasy, genderu, etnicity, atd. – a třídy“ (Butler, Laclau a Žižek 2000, 297);  přitom je třída záměrně uváděna jako poslední článek řetězu, aby se tak zdůraznila její nevýznamnost – Laclau hovoří o „dekonstrukčních třídách“ (Butler, Laclau a Žižek 2000, 296). Slavoj Žižek v tomto kontextu, podle mého názoru oprávněně prohlásil, že postmodernismus, kulturní studie a postmarxismus přijaly při svém předpokladu „neredukovatelné plurality bojů“ „kapitalismus jako „jedinou hru ve městě““ a zpochybnili „jakoukoli reálnou snahu překonat existující kapitalistický liberální režim“ (Butler, Laclau, Žižek 2000, 95). Podřizováním se, či srovnáváním kategorie třídy s jinými antagonistickými kategoriemi (gender, etnikum, věk, kvalifikace, atd.), představuje nebezpečí, že bude pohřben projekt a požadavek prosadit participační alternativy ke kapitalistické totalitě. Diskuse Butler-Laclau-Žižka dospívá k závěru, že jejich tendence popírat třídu, vykořisťování a kapitalismus znamená, že si nezbytně osvojují reformistický politický program a nebudou tudíž schopni v kapitalistické společnosti koncipovat alternativy ke kapitalistickému internetu (Fuchs 2011).

Veškerý netřídní antagonismus je vyjadřován prostřednictvím třídy, zatímco nikoli všechny netřídní antagonismy mohou být vyjadřovány jedna druhou.  Všechny antagonismy v současné společnosti mají třídní aspekt a jsou podmíněny třídou. Třída je antagonismus, který svazuje všechny další antagonismy v jeden celek, je předobrazem, podmiňuje, umožňuje, omezuje a vykonává tlak na možnosti jiných antagonismů (Fuchs 2008). Netřídní antagonismy současně ovlivňují třídní antagonismus tak, že vznikají komplexní dynamické vztahy. Jestliže je třída v kapitalismu super-antagonismem, který sice nedeterminuje či nenadurčuje, ale podmiňuje jiné antagonismy, pak je důležité věnovat této kategorii specifickou pozornost.

Podle svého vlastního vyjadřování chtějí „kritické“ kyberkulturní studie pomoci překonat „online marginalizaci“. Daří se jim ale úspěšně marginalizovat kritiku toho, jak se kapitalismus, třída a vykořisťování vztahují k internetu. Nezaslouží si proto pojmenování „kritické“. Vědci, kteří se zabývají „kritickou“ kyberkulturou, by měli brát vážně varování Douglase Kellnera: „Popírání politické ekonomie, oslavování publika a poskytování zábavy veřejnosti, přehlížení společenské třídy a ideologie a neexistence analýz či kritiky politiky kulturních textů, učiní ze studia médií/kultury pouze další neškodný podobor akademismu, z něhož bude nakonec mít prospěch především samotný kulturní průmysl“ (Kellner 2009, 19f). Je načase, aby se vědci, kteří se zabývají kyberkulturou, přestali výlučně zaměřovat na její hrdiny, jako je Donna Haraway, Sherry Turkle, Howard Rheingold, Manuel Castells a na různé postmodernisty (Bell 2001, 74-88; Bell 2007; Silver 2006b, 65; Silver 2006b, 3) a nahradili tyto přístupy četbou a interpretací díla Karla Marxe.

Vzrůstá početnost analýz a zájem o analýzy internetu, které se více zaměřují na třídu a vykořisťování. V současné době, kdy dochází ke kapitalistickým krizím a končí postmodernismus a kulturalismus, bude tento vývoj pravděpodobně pokračovat. Můj argument je, že je čas s potěšením se angažovat v rozpracovávání marxistických internetových studií. Vstupujeme nejspíše do období, kdy předmětem vysvětlování bude, proč si vědci neosvojili marxismus.

Skutečně kritické internetové studie obecně zakládají své odmítání pozitivistických internetových studií, instrumentální/technologické racionality, dominace, boje za emancipaci a sdílení normativního založení, na marxistické analýze a na různých kritických analýzách médií, komunikace, technologie a informací, které z ní vycházejí. Můj argument je nejen, že internetové studie nejen nutně potřebují marxistickou teorii, ale také, že internetové studie v určité míře již marxistické kategorie využívají a měly by se tudíž ke svým vlastním marxistickým kořenům hlásit (doznat).

Další oddíl bude zaměřen na analýzu specifických marxistických kategorií v kritických internetových studiích.

 

6.     Karel Marx a koncepce kritických internetových studií

 

Kritické internetové studie již do určité míry marxistické kategorie využívají a měly by tudíž své zdroje v marxismu uznat. Ukážeme nyní s pomocí příkladů zejména jedenáct marxistických koncepcí:

-          dialektika

-          kapitalismus

-          zboží (komodita)/komodifikace (ztovarování, zezbožnění“)

-          nadhodnota, vykořisťování, odcizení, třída

-          globalizace

-          ideologie/kritika ideologie

-          třídní boj

-          společenství (commons)

-          veřejná sféra

-          komunismus

-          estetika

Vincent Mosco zdůrazňuje, že marxistická politická ekonomie decentralizuje média tím, že „do popředí staví analýzu kapitalismu, včetně vývoje produktivních sil a vztahů, komodifikaci („ztovarování“) a výrobu nadhodnoty, třídní dělení a boje sociálních tříd, rozpory a opoziční hnutí“ (Mosco 2009, 94). K této analýze se pojí šest dalších velmi důležitých koncepcí: globalizace, ideologie, společenství (obecnost), veřejná sféra, komunismus a estetika.

Prvou významnou marxistickou koncepcí je dialektika. Marx aplikoval hegeliánskou metodu dialektického myšlení na analýzu kapitalismu. Dialektika „každou vzniklou formu chápe v toku pohybu, tedy i z její pomíjivé stránky, protože jí nemůže nic imponovat, protože je ve své podstatě kritická a revoluční“. A pohyb kapitalistické společnosti je plný rozporů (Marx 1867, 103).[4]

Fuchsův přístup uplatňuje na dialektickou filozofii epistemologické a ontologické hledisko, v zájmu utvoření koncepce vztahu internetu/webu 2.0 a společnosti, nikoli jako jednodimenzionálního a technologicko-deterministického, ale jako komplexního, dynamického a rozporného (Fuchs 2009b; Fuchs 2011, kapitoly 2+3). Peter Lunenfeld (1999) a Michael Heim (1999) hovoří o digitální dialektice. Takové přístupy se vztahují k dialektickému porozumění kritické teorii technologie, tj. že technologie je „ambivalentní“ proces vývoje, který disponuje různými možnostmi“ (Feenberg 2002, 15).

Marcuse (1941) se chtěl vyhnout deterministické dialektice a dosáhnout přeměny strukturálně funkcionalistické dialektiky v dialektiku zaměřenou na člověka. Zastával tudíž názor, že kapitalismus je dialektický ve své objektivně antagonistické struktuře a že negace této negativity může být dosaženo pouze lidskou praxí. Internet či specifické internetové platformy mají vícenásobný, přinejmenším dvojí potenciální vliv na společnost a společenský systém s nimi může bud´ koexistovat nebo se s nimi dostat do vzájemného rozporu (Fuchs 2008, 2011). Jaká možnost se přemění ve skutečnost, je založeno na tom, jak budou společnost, zájmy, mocenské struktury a boje utvářet tvar a formu využívání technologie, a to rozmanitými způsoby, které jsou ovšem také potenciálně rozporné. Měli bychom tudíž přemýšlet o internetu dialekticky, totiž stejně, jako bylo i Marxovo myšlení o technologiích v kapitalismu koneckonců formováno antagonismem mezi produktivními silami a vztahy. Na síť působící produktivní síly mají v kapitalismu „antitetickou formu“, která má současně podobu „min, jež rozmetají“ kapitalismus (Marx 1857/1858, 159) a jsou ovládány třídními vztahy, jež už „nejsou produktivními, ale destruktivními silami“ (Marx a Engels 2846, 60). Tak například služby, které nabízí Google, anticipují obecně zakládaný veřejný internet, z něhož budou mít prospěch všichni a který postupně vytvoří nový potenciál lidské kooperace, zatímco ta svoboda (ten svobodný přístup ke službě), který poskytuje, umožňuje nyní online sledování (dozor) a komodifikaci („ztovarování“) uživatele, což ohrožuje konzumentovo soukromí a vyúsťuje v jeho ekonomické vykořisťování. Řešením není volat po zrušení či nahrazení Googlu, ale prosazovat jeho přeměnu ve veřejně organizovaný a kontrolovaný vyhledávací prostředek (který by mohl být, například, řízen veřejnými universitami jako kolaborativní projekt).  Internet má dnes potenciál sloužit jak „jako kapitalistický spektákl a prostředek komodifikace (ztovarování)“, tak ke konstrukci „kybersituací“, jejichž „cílem jsou progresivní změny a alternativní kulturní a společenské formy“ (Best a Kellner 2001, 237f).

Druhou skupinou marxistických koncepcí, která je vyjádřena v kritických internetových studiích, je kapitalismus/kapitalistický způsob produkce/ kapitalistická společnost. Pro Marxe je kapitalismus systémem kapitalistické akumulace, v němž je dělníkovi „dovoleno pracovat na svém vlastním podřízení, to jest žít pouze potud, pokud po určitou dobu pracuje zadarmo pro kapitalistu (a tudíž také pro spotřebitele nadhodnoty)“, takže „celý kapitalistický systém výroby se točí kolem zvyšování míry této nezaplacené práce“ (Marx 1875, 310). Tento systém je tudíž „systémem otroctví“ (Marx 1875, 310). Pojem kapitalismu/kapitalistického způsobu výroby je v kritických internetových studiích reflektován v rámci takové koncepce, jako je komunikativní kapitalismus (Dean 2004, 2005, 2009, 2010; Passavant 2004), informační kapitalismus (Fuchs 2008, 2009a; Schmiede 2006), jako antagonismus, který v síti vyvolávají digitální produktivní síly a vztahy (Fuchs 2008, 2009b; Žižek 2004, 293), digitální kapitalismus (Schiller 2000), hyper-kapitalismus (Graham 2006), či nový médiálně/digitálně vizuální kapitalismus (Nakamura 2008). David Beer zastává názor, že to, co ve studiích na web 2.0 a v dění na síti chybí, je „větší politická agenda, více otevřená ve vztahu k  činnostem, které jsou pro kapitalismus charakteristické“ (Beer 2008, 526).

Třetí významnou marxistickou kategorií je kategorie zboží (komodita)/ komodifikace (ztovarování). Marx zastává názor, že základní buňkou kapitalismu je zboží, které je směňováno v určitém kvantitativním poměru za peníze: x velikost zboží A = y jednotek peněz. „Dané zboží, například čtvrt libry pšenice, je směněno  za x vyleštění bot, y hedvábí, či z zlata atd., krátce, jde o směnu za jiná zboží v mnoha rozdílných proporcích“ (Marx 1867, 127).  Zboží je pro Marxe zárodečnou buňkou kapitalismu. „Bohatství společnosti, v níž převažuje kapitalistický způsob výroby, se jeví jako „obrovské nakupení zboží“; jednotlivé zboží se jeví jako jeho elementární forma“ (Marx 1867, 125). Komodifikace (ztovarování) je přeměnou společenských vztahů ve směnný vztah mezi kupcem a prodejcem. Pojem komodifikace (ztovarování) je využíván v „kritických internetových studiích například jako komodifikace internetu (Fuchs 2008, kapitola 7), jako online komodifikace soukromí (Campbell a Carlson 2002; Fernback a Papacharissi 2007), komodifikace společenství v kyberprostoru (Campbell 2008; Fernback 2004), a v koncepcích, profilující se jako online komodifikující („ztovarující“) mašinerie k osobní informaci (Elmer 2004).

Čtvrtou kategorii nacházíme v kritických internetových studiích jako koncepce tříd, nadhodnoty, vykořisťování a odcizení. Tyto pojmy se vnitřně vztahují k Marxovi. Jejich spojitost je v čisté formě shrnuta v následující pasáži: „Na jedné straně proces výroby nepřetržitě přeměňuje materiální bohatství v kapitál, v prostředky tvorby většího bohatství a v prostředky uspokojování kapitalisty. Na druhé straně, pracovník (labourer), když proces opouští, zůstává tím, čím byl, když do něj vstupoval: je zdrojem bohatství, ale zbaveným všech prostředků, které by měnily bohatství v jeho vlastní. Tudíž, jeho vlastní práce je mu již odcizena dříve, než vstupuje do procesu, prodejem jeho pracovní síly, je vyvlastněna kapitalistou a vtělena do kapitálu, musí být během procesu realizována v produktu, který mu nepatří. Proces produkce je tudíž také procesem, jímž kapitalista spotřebovává pracovní sílu, produkt pracovníka je nepřetržitě měněn nejen ve zboží, ale v kapitál, v hodnotu, která vysává moc tvořící hodnotu, mění ji v prostředek existence, která kupuje osobu pracovníka a mění jej v prostředek výroby, která producenty ovládá. Pracovník tudíž neustále produkuje materiál, objektivní bohatství, ale ve formě kapitálu, odcizené moci, která ho ovládá a vykořisťuje jej; a kapitalista trvale produkuje pracovníkův potenciál,  moc, ale ve formě subjektivního zdroje bohatství, odděleného od objektů, v nichž, a pouze jejichž prostřednictvím, se může realizovat; krátce řečeno, produkuje pracovníka, ale jako námezdního pracovníka. Tato nepřetržitá reprodukce, toto zvěčnění pracovníka, je sine qua non kapitalistické výroby“ (Marx 1867, 716).

V internetových studiích můžeme poskytnout příklady těchto marxistických kategorií. Fuchs (2010b) hájí stanovisko, že kapitalistická akumulace je ve společném (corporate) 2.0 založena na trvajícím vykořisťování prosumers[5] kteří jsou placeni jako prosumer internetového zboží inzerujícím klientům. Dívá se na uživatele společného webu 2.0 jako na část třídy proletariátu, která je kapitálem vykořisťována (Fuchs 2010b). Zakládá svou analýzu na Marxově koncepci nadhodnoty a na pojmu Dallas Smythe o diváckém zboží (audience commodity). Mark Andrejevic (2002) a Josh Lauer (2008) diskutují názor, že dílo (work), které lze ve vztahu k médiím zaznamenat, je formou vykořisťované a produktivní práce. Významnými se stávají diskuse o tvorbě hodnot v digitálních médiích (viz např. také: Bolin 2011, Jakobson a Stiernstedt 2010). Andrejevic mluví o „pozorované interaktivní kapacitě médií vykořisťovat práci“ (Andrejevic 2002, 239) a Lauer (2008) o stálém dozoru nad konzumentem jako o odcizené práci. Andrejevic (2009) užívá termín vykořisťování 2.0, se snahou podtrhnout, že vykořisťování zůstává základní charakteristikou prostředí web 2.0. V jiném svém díle, Andrejevic (2007) spojuje pojem práce spojené s dozorováním a s kategorií digitální klauzury. Terranova (2004) se zabývá koncepcí vykořisťování svobodné práce na internetu. Pro Jonathana Bellera je tvorba nadhodnoty na internetu charakteristická pro kinematický způsob produkce (Beller 2006). Lisa Nakamura (2009) popisuje rasové (racialized) vykořisťování hráčů v online hrách, kteří jsou vystavováni makistickým  (maquiladora) továrním podmínkám. Pro analýzu společenského média je používán také pojem proletarizace (Breen 2011). Burston, Dyer-Witheford a Hearn (2010) vydali zvláštní číslo časopisu o „digitální práci“. Mimořádnou pozornost vzbuzují digitální pracovní konference, jako „Digitální práce: dělníci, autoři, občané“ (University of Western Ontario, říjen 2009; viz Burston, Dyer-Witheford a Hearn 2010) a „Internet jako hřiště a továrna“ (New School, listopad 2009; viz knihu Scholz 2012), a to jak pokud jde o příspěvky, tak o účast. K tomu se vztahuje otázka, jak se třídní vztahy změnily v kontextu kultury, internetu, sítí a informací (Fuchs 2008; Hesmondhalgh a Baker 2011; Huws 2003; Mosco a McKercher 2009; Qiu 2009).

Pátou koncepcí je koncepce globalizace. Marx zdůraznil, že kapitalismus má inherentní tendenci ke své globalizaci, vzhledem k tomu, že „vtahuje všechny lidi do sítě světového trhu“ a k „mezinárodnímu charakteru kapitalistického režimu“ (Marx 1867, 929). Světový trh, export kapitálu a globální organizace jsou aspekty kapitalistického globalizačního procesu. Kellner (2002) zdůrazňuje význam Marxovy dialektické a kritické teorie v současném „techno-kapitalismu“ pro pochopení toho, že globalizace a internet jsou konkurenčním terénem složeným z protipólů. Harvey (1990), který si všímá Marxova postřehu, že „kapitál svou povahou usiluje o překročení každé prostorové hranice“ a že „prostředky komunikace a dopravy“ se stávají pro kapitál nutností ve zcela jiném měřítku – je to zničení prostoru časem“ (Marx 1857/1858, 524)[6], říká, že růst pružného režimu akumulace v kombinaci s novými komunikačními technologiemi přinesl nové fáze časoprostorového smršťování kapitalismu. Pro Schillera (2000, 135) je internet „transnacionální spotřebitelské médium“, které pomáhá síťovat (networking) digitální kapitalismus. Dyer-Witheford (1999, 130) říká, že internet je elektronickou stezkou (mostem) pro „oběh peněz, zboží a moci“. Webster (2002, 77) zdůrazňuje, že ITC (International Transport Committee) umožňuje, podobně jako internet, „harmonizovat globalizovanou produkci, marketingové strategie a globální finanční obchodování. Tyto přístupy odrážejí hluboký postřeh Marxe, že komunikační technologie, jakou je internet, jsou médiem a současně výstupem z globalizační tendence kapitalismu (Fuchs 2008, 110).

Šestá koncepce je koncepcí ideologie/ideologické kritiky. Pro Marxe je ideologie falešné (převrácené) vědomí, vědomí, které je manipulováno tak, že se realita zdá být jinou, než skutečně je. „Ve všech ideologiích se objevují lidé a podmínky, v nichž žijí, jako obrácené vzhůru nohama, jako v camera obscura“ (MECW Vol5, 14). Je to „převrácené vědomí světa“ (MECW Vol. 3, 175). V Kapitálu Marx (1867) popisoval ideologii jako zbožní fetišismus, v němž jsou společenské vztahy charakterizovány jako vztahy věcí, a tím se vytváří „mlhavá říše“ vědění (Marx 1867, 165). Uveďme některé příklady ideologické kritiky v kritických internetových studiích: Theodor Scholz (2008) kritizuje tržní ideologii na web 2.0. José van Dijck a David Nieborg (2009) zastávají názor, že optimismus, pokud jde o web 2.0, je nekritický, a že je ideologií, která slouží zájmům korporací. Uživatelé web 2.0 by tak byli spíše pasivními uživateli než aktivními tvůrci (van Dijck 2009). Eran Fisher (2010a, b) uvádí, že web 2.0 je utvářen v diskursu, který legitimizuje kapitalismus, a který charakterizuje jako nový duch sítí. Marcus Breen (2010) obhajuje názor, že digitální determinismus je jen ideologií, která vytváří věk internetového kapitalismu. Jodi Dean aplikuje koncepci zbožního fetišismu na internet a mluví o internetovém fetišismu (Dean 2005, 2009). Kritizuje (Dean 2005, 2009) předpoklad, že politika online je inherentně kritická a vytváří relevantní politické aktivity jako ideologické a zastává názor, že komunikativní kapitalismus rozvíjí komunikaci, aniž podporuje komunikační schopnosti (Dean 2004, 2005, 2009, 2010), a tím uživatele neustále ideologicky oslepuje. Odvolávaje se na dílo Slavoje Žižka, Dean (2006) vyvozuje, že k politizaci internetu nedochází automaticky a že je nutno o ní bojovat.  Fuchs charakterizuje pojem „participační web 2.0“ (pokud funfuje v rámci kapitalismu) jako ideologii (Fuchs 2011, kapitola 7). Thomas Mathiesen (2004) v duchu Horkheimera a Adorna popisuje korporátní internet jako systém tichého mlčení (silent silencing). Dominantní internetové ideologie jsou nejčastěji odděleny od každodenní reality dělnické třídy (Olsson 2006). Vzestup nových technologií často vyvolává „výbuch pocitů, které jsou s rozumem hned hotovy“ (Mosco 2004, 22). Technologický determinismus ignoruje politicko-ekonomický rozměr událostí. Společenský determinismus médií je vnímán jako digitalizace, která je prostě skvělá, přináší vývoj, který z „kyberprostoru dělá nejnovější ikonu technologické a elektronické dokonalosti, oslavovanou pro její epochální a transcendentální charakter a démonizovanou za hloubku klamu, který může vykouzlit“ (Mosco 2004, 24).

Sedmou marxistickou kategorií je třídní boj. „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný, stáli vůči sobě ve stálém protikladu, vedli  nepřetržitý, tu skrytý, tu otevřený boj“ (Marx a Engels 1962, 35f).[7] V kritických internetových studiích se třídní boj odráží například v koncepcích antikapitalistického boje v internetových hrách, v nichž se do kapitalismu „zuřivě kope“ (Söderberg 2008) či v pojmu internetu jako prostředku cirkulace třídních bojů (Dyer-Witheford 1999). Navazujícími koncepcemi jsou elektronické konstrukce boje (Cleaver 1998) a elektronická neposlušnost (Critical Art Ensemble 1996). Při posuzování bojů podporovaných internetem, Kahn a Kellener (2004) říkají, že internet je základnou a hlavní součástí globalizace utvářené zdola. Jako prostředky boje jsou v tomto kontextu zkoumány také reálně alternativní online média (Kidd 2003). Třídně orientované koncepce mají v kritických internetových studiích svůj původ v popisu bojů mexických Zapatistů proti neoliberalismu a v roli, kterou internet v těchto bojích sehrál. Později získal koncept boje mas v těchto přístupech u Hardta a Negriho (2004) ústřední význam. Masy jsou tvořeny „jednotlivci, kteří jednají společně“ (Hardt a Negri 2004, 105), „všemi těmi, kteří pracují pod vládou kapitálu“ (tamtéž, 106). Produkují imateriální práci, která je prací, „jež tvoří imateriální produkty, takové jako je vědění, informace, komunikace a vztahy, či emocionální odpovědi (ohlasy, odezvy). (tamtéž, 108).

Osmou marxistickou kategorií je kategorie společenství. Společné jsou zdroje, které jsou pro přežití společnosti podstatné a základní, které všichni potřebují a které jsou produkovány všemi. Marx zdůraznil obecný charakter vědění ve své koncepci „všeobecného lidského vědění, poznání“, které je „zpředmětnělou silou vědění“, obecným společenským věděním, jež se stává „bezprostřední výrobní silou“ (Marx 1857/1858, 706).[8] Ukázal, že vědění je „zčásti podmiňováno kooperací lidí, kteří žijí dnes, ale zčásti je také budováno na předchozím vědění“ (Marx 1894, 199). Za svůj společný (obecný) charakter vděčí „společné práci, /která/ však, jednoduše zahrnuje přímou kooperaci individuí“ (Marx 1894, 199). Koncepce společenství je na internetu aplikována v kontextu vědění, které je produkováno a sdíleno kolektivně a přivlastňováno kapitálem (viz například: Dyer-Witheford 1999, 4 2198ff; Fuchs 2010b, 2011; Hardt a Negri 2009, 282; Kidd 2003; Žižek 2010a). Diskuse o internetovém společenství se vztahuje zvláště na svobodný software, na Wikipedii a podílnictví na digitálně uložených souborech informací (filesharing).

Koncepce třídního boje a společenství jsou v současném marxismu a v kritických studiích internetu zakládány zvláště autonomistickým marxismem, s perspektivou, kterou Žižek (2008, 354) kritizoval (zvláště u Hardta a Negriho) jako oslavující informační revoluci jako „jedinou šanci jak překonat kapitalismus“, přičemž se jinak smýšlejícím předhazuje, jako by ignorovali vzrůst nového měkkého (soft) kapitalismu bez třenic, umožňovaný informační technikou, který však vede jen k využívání rétoriky, tvořené ideály jako je participace, samospráva a kooperace, avšak bez toho, že by byly opravdu realizovány. Žižek nicméně souhlasí s Hardtem a Negrim (2009), že vykořisťování společného (obecného) ve společnosti (jako je vědění na internetu, vzdělávání a kultura), je na politické úrovni ospravedlňováno jako forma resistence „znovuoživeného pojmu komunismu“ (Žižek 2008, 429).

Devátá koncepce je veřejná sféra. Marx si představoval alternativy k buržoaznímu státu, který slouží třídním zájmům, když popisoval Pařížskou komunu jako specifickou formu veřejné sféry: Komuna nahradila třídní panství (Marx 1871, 274), utvořila se „z členů městských rad, zvolených v jednotlivých čtvrtích města na základě všeobecného volebního práva“ tito členové rady byli odpovědní a kdykoli sesaditelní“ (Marx 1871, 274). „Veřejné úřady přestaly být soukromým vlastnictvím přisluhovačů ústřední vlády. Nejen municipální správa, ale veškerá iniciativa dosud vykonávaná státem, byla vložena do rukou Komuny (Marx 1871, 274). Komuna byla „samosprávou výrobců“ (tamtéž, 275), která spravovala „společné záležitosti shromážděním delegátů“ (tamtéž, 275), zrušila „třídní vlastnictví“, které dělalo z práce mnoha bohatství nemnohých (tamtéž, 277) a „chtěla přeměnit „výrobní prostředky, zemi a kapitál, které jsou dnes především prostředky zotročování a vykořisťování práce, v pouhé nástroje svobodné a sdružené práce“ (tamtéž, 277), takže mohla vzniknout „sjednocená družstva“ (tamtéž, 277). Marx se nad takovou skutečně veřejnou sférou ptá: „co by to, pánové, bylo jiného, než komunismus“ (tamtéž, 277)?[9]

Na tomto marxistickém pojetí je založena Habermasova původní koncepce veřejné sféry (viz: Habermas 1991, 122-129). Marx vnímal buržoazní veřejnou sféru ironicky (Habermas 1991, 13). „Marx odmítl veřejné mínění jako falešné vědomí: zakrývá svůj skutečný charakter, kterým je maskování buržoazních třídních zájmů“ (Habermas 1991, 124). Marxova „kritika rozbíjela všechny fikce, na něž se idea veřejné sféry občanské společnosti odvolávala. V prvé řadě zřejmě chyběly společenské předpoklady rovnosti příležitostí, jmenovitě: že kterákoli osoba, která je zdatná a má „štěstí“, může dosáhnout statusu vlastníka majetku a tudíž kvalifikace soukromé osoby, která má zaručen přístup do veřejné sféry, k vlastnictví a vzdělání. Veřejná sféra, s níž byl Marx konfrontován, byla v rozporu s jeho principem univerzální dostupnosti“ (Habermas 1991, 124).

Početní autoři diskutovali o tom, jak aplikovat pojem veřejné sféry na internet a brali přitom také v úvahu Habermasovo marxistické zdůvodnění popisu toho, jak může politická ekonomie kapitalismu kolonizovat a tím omezovat potenciál internetu, aby nemohl působit jako nástroj napomáhající utváření veřejné sféry (například: Dahlberg 2004; Dahlgren 2005; Paparcharissi 2002). Avšak mnozí z těchto autorů ignorovali Marxovu koncepci veřejné sféry jako komunismus, který překonává soukromé ovládání výrobních prostředků, jakož i uznávání této dimenze Habermasem. Jestliže se bere jak Marxova koncepce veřejné sféry, tak koncepce mladého Habermase seriózně, pak to pro kritické studie internetu znamená diskusi, co vlastně komunistický internet představuje (Fuchs 2011). Podle Habermase je veřejná sféra nejen normativním ideálem, ale také koncepcí, která umožňuje politickou realitu v médiích kritizovat. V tomto kontextu zdůraznil, že liberální veřejná sféra omezuje svou vlastní hodnotu na svobodu slova a veřejného mínění, protože občané v kapitalismu nemají pro účast ve veřejné sféře stejné formální vzdělání a materiální zdroje (Habermas 1991, 227), a že je tak omezována vlastní hodnota svobody sdružování a shromažďování, zatímco velké politické a ekonomické organizace disponují oligopolem publikačně efektivní a politicky významné formy shromažďování a sdružování“ (Habermas 1991, 228). Kritické internetové studie by měly zvláště brát na zřetel, jak jsou svoboda slova a svoboda shromažďování omezovány nerovnými podmínkami přístupu (peníze, vzdělání, věk atd.) a dominací viditelnosti a pozornosti, kterou přitahují velké ekonomické a politické organizace.

Desátá koncepce, kterou tu posuzujeme, je komunismus. Marx a Engels neměli pod termínem komunismus na mysli totalitní společnost, která sleduje všechny lidské bytosti, provozuje donucovací pracovní tábory, potlačuje lidskou individualitu, nastoluje podmínky všeobecného nedostatku, omezuje svobodu pohybu atd. Pro ně je komunismus společností, která posiluje společnou kooperativní výrobu, společné vlastnictví výrobních prostředků a obohacuje individuální sféru aktivit, a tím i individualitu. Nová krize kapitalismu s sebou přinesla i zájem o ideu komunismu (viz: Žižek a Douzinas 2010). Marx hovořil o „asociaci svobodných lidí, pracujících s výrobními prostředky ve společném držení a vynakládajících různé své diferencované formy pracovní síly zcela uvědoměle jako jedna jednolitá společenská výrobní síla“ (Marx 1967, 171). Komunismus je „společnost, v níž tvoří hlavní princip plný a svobodný rozvoj každého individua“ (Marx 1867, 739). Vědci v kritických internetových studiích hovořili například o cíli komunistického internetu v komunistické společnosti (Fuchs 2011), o komunismu pro 21. století (Dyer-Witheford 1994, 4), o kybernetickém komunismu (Barbrook 2007) či dot.komunismu (Moglen 2003), o alternativním internetu (Atton 2004), či o síti veřejné služby (Patelis 2000, 99). Pojem komunismu má pro internetové studie zvláštní význam, pokud jde o otázku, v jaké míře společné sdílení (jako podílnictví na souboru informací) a kooperativní produkce vědění (jako ve Wikipedii či v hnutí Za svobodný a otevřený zdroj softwaru), vytvoří základy komunistického způsobu výroby. Marx zdůraznil obecný charakter vědění ve své koncepci „všeobecného lidského vědění, poznání“, které je „zpředmětnělou silou vědění“, obecným společenským věděním, jež se stává „bezprostřední výrobní silou“ (Marx 1857/1858, 706).[10] Ukazoval, že vědění zčásti vzniká z kooperace lidí, kteří žijí dnes, ale zčásti je založeno také na dřívější práci“ (Marx 1894, 199). Jeho společný charakter je plodem „obecné (communal) práce, (která) však přirozeně zahrnuje přímou kooperaci jednotlivců“ (Marx 1994, 199). Koncepce společenství byla také aplikována na kontext vědění o internetu, který je kolektivně produkován a sdílen, ale přivlastňován kapitálem (viz například: Dyer-Witheford 1999, 4, 219ff; Fuchs 2010b, 2011; Hardt a Negri 2009, 282; Žižek 2010a).

Jedenáctým konceptem je estetika. Marx ukazoval, že umění by nemělo být organizováno jako práce produkující nadhodnotu, ale v kapitalismu může být v tento druh práce přeměněno a může se tak stát objektem ztovarování (Marx 1863, 401). Pro Marxe znamená komunismus konec dělby práce, takže všichni lidé se budou moci angažovat i v uměleckých aktivitách. „V komunistické společnosti nebudou malíři, nanejvýš tam budou lidé, kteří mimo jiné malují“ (Marx a Engels 1846, 418). [11]

 „V komunistické společnosti nejsou malíři, ale pouze lidé, kteří se vedle jiných aktivit zabývají malováním“ (Marx a Engels 1846, 418). Adorno ukazoval s odvoláním na Marxův vztah k umění, kapitalismu a komunismu, že skutečné umění není identické s logikou kapitalismu, ale popírá instrumentální rozum: „funkcí umění v totálně funkcionalistickém světě je jeho neschopnost fungovat“ (Adorno 1997, 320). V minulých letech byly diskuse o marxistické estetice aplikovány na oblast internetu, online her a počítačových her (viz např.: Kline, Dyer-Witheford a De Peuter 2003, Andrejevic 2006, Dyer-Witheford a De Peuter 2009).

Diskutovaných jedenáct koncepcí tvoří ty nejfrekventovanější, které se v internetových studiích dovolávají marxistických pojmů.  Bylo by možné ještě leccos dodat a diskusi rozšířit, ale omezený rozsah stati neumožňuje dále tyto problémy posuzovat. Příklady, které byly uvedeny, však jednoznačně ukazují význam marxistické teorie pro kritickou analýzu internetu. Takové koncepce jsou nejen vítány, ale také odmítány. Tato skutečnost je diskutována v dalším oddílu.

 

7.     Kritika kritiky kritických internetových studií

Používat marxistické koncepce v kritických internetových studiích odmítají dvě hlavní strategie: 1. antimarxismus, 2. začleňování marxistických koncepcí do rámce dominantní ideologie. V obou případech je cílem delegitimizovat alternativy k ovládání internetu korporacemi.

Antikomunistická strategie je reprezentována Andrew Keenem a Josh Lanierem. Andrew Keen, autor knihy „The Cult of the Amateur: How Today´s Internet is Killing Our Culture (Kult amatérismu: Jak dnešní internet vraždí naši kulturu Keen 2007), zastává názor, že rétorika web 2.0 je politickou agendou a sdílí marxistické politické cíle (Keen 2006). Keen spatřuje ve vzniku webu 2.0 nebezpečný vývoj a tvrdí, že komunismus nového webu 2.0 skoncuje s tradiční kulturou a společností. „Bez elitních mainstreamových médií ztratíme naši paměť (vzpomínky) o věcech, které jsme se učili, četli, zakoušeli či slyšeli.“ (Keen 2006).   Strach, který jej pronásleduje, se ve skutečnosti jeví jako strach, že kapitalismus a zájmy korporací se setkávají s odporem a mohly by přestat existovat.  Josh Lanier (2006) tvrdí, že web 2.0 vyúsťuje do „digitálního maoismu“, do formy kolektivismu, který je stejně jako maoismus totalitní a popírá individualitu.

Takové přístupy se uchylují k tvrzení, že marxismus je nebezpečný a anti-individualistický, což je omyl. Zatímco individuum nebylo Maem či Stalinem skutečně nijak příliš oceňováno, pro Marxe, který se díval na komunismus jako na zrušení třídního individua a růst všestranného individua, bylo vysoce důležité. Komunismus není pro Marxe kolektivizací života, ale tvorbou vysoce produktivní, po-nedostatkové ekonomiky, která je založena na bohatství pro všechny, na minimalizaci odcizení práce a maximalizaci svobodné volby činností (labour). Maximalizace sebeurčení v práci má potenciál uvolňovat tvořivou kapacitu a pěstovat maximální rozvoj schopností všech lidí. „Ve společenství získávají individua svoji svobodu v rámci sdružení a jeho prostřednictvím“ (Marx a Engels 1846, 87). Toto reálné společenství se stane „návratem člověka v sebe, zrušením lidského sebeodcizení“ (Marx 1844, 101f), „skutečným osvojením lidské podstaty člověkem a pro člověka“ (Marx 1844, 102), a naprostým… návratem člověka k sobě jakožto společenského, tj. lidského člověka“ (Marx 1844, 102).[12]

 „Ve společenství získávají individua svoji svobodu v rámci sdružení a jeho prostřednictvím“ (Marx a Engels 1846, 87). Toto reálné společenství bude „návratem člověka k sobě samému, přeměnou lidského sebe-odcizení“ (Marx 1844, 101f), „pozitivním vyvlastněním lidské podstaty člověkem a pro člověka“ (Marx 1844, 102), a „úplným návratem k sobě jako ke společenské (tj. lidské) bytosti“ (Marx 1844, 102). Komunistická společnost umožňuje „všestranný rozvoj jednotlivců, právě proto, že existující forma vzájemného styku a existující produktivní síly jsou všezahrnující a pouze jednotlivci, kteří jsou všestranně rozvinutí, jim mohou odpovídat, tj. mohou je přeměňovat v manifestaci svých životů“ (Marx a Engels 1846, 464). Pro Marxe kapitalismus omezuje rozvojový potenciál lidských bytostí, protože nedostatek materiálních zdrojů mu nedovoluje plně rozvinout jejich schopnosti. V komunismu existuje rozvoj individuí jako všestranných individuí“ (Marx a Engels 1846, 97). „Vyvlastnění totality výrobních prostředků je z tohoto důvodu rozvojem totality schopností individuí samotných“ (Marx a Engels 1846, 96).

Pro Marxe je komunistická společnost či socialistický způsob výroby založen na zásadě: „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb!“ (Marx 1875, 306). To znamená, že v komunistické společnosti jsou veškeré zboží a veškeré služby všem dostupné a své aktivity si lidé volí sami. Předpokladem je, že s všestranným rozvojem individua „vzrůstají také produktivní síly“ a že „veškeré zdroje obecného bohatství plynou bez omezení“ (Marx 1875, 306). Počítačová technologie hraje při dosahování komunistické společnosti významnou roli: umožňuje zvyšovat produktivitu tak, že celkové bohatství může být stále zvětšováno. Jestliže jsou třídní vztahy nahrazeny vztahy kooperace, umožňují takové materiální podmínky překonat nedostatek a vytvářet bohatství pro všechny jako základnu pro osvobozenou práci (ve smyslu, že ji každý sám určuje, nikoli v tom smyslu, že není placena!) a uvolnění zboží a služeb (v tom smyslu, že jsou pro všechny bezplatné). Komunistický internet je možný jen v takovéto komunistické společnosti. V komunistické společnosti budou digitální zboží a služby tvořeny v dobrovolné kooperativní práci a budou všem dostupné. Digitální zboží a zboží vůbec přestane existovat. Samosprávné aktivity online a offline budou tvořit všestranné individuality, což není forma digitálního maoismu, ale forma skutečné svobody uskutečňované v dynamické a sebezdokonalující se individualitě a kolektivismu.

Druhá strategie (podřizování se ideologii) je reprezentována Kevinem Kelly, který ve vztahu k IT káže v 90. letech neoliberální krédo liberalizace, privatizace a komercionalizace (viz např.: Kelly 1998), a zastává názor, že „nový web“, kde lidé „pracují pro společný cíl a sdílejí své produkty společně /…/, kde nejsou oceňováni mzdou, ale pracují z potěšení nad jejími plody, vede k práci bez zodpovědnosti“ (Kelly 2009, 118); takovýmto způsobem se pak vytváří „nový socialismus“ – „digitální socialismus“. Nový socialismus je pro Kellyho „socialismem“, v němž dělníci nekontrolují a neovládají organizace a materiální výstupy, jež produkují a měl by být tudíž zpochybněn. Pro Kellyho spočívá socialismus na kolektivní produkci, nikoli však na demokratickém ekonomickém vlastnictví. Jestliže se „socialismus snaží nahradit kapitalismus systémem, v němž je veřejný zájem oproti zájmům soukromého zisku prioritní“ a který „je neslučitelný s koncentrací ekonomické moci v rukách několika a vyžaduje účinnou demokratickou kontrolu ekonomiky“ (Frankfurt Declaration of the Socialist International, Socialist International 1951), pak není Kellyho pojem socialismu, plně se vyrovnávající s existencí Microsoftu, Googlu, Yahoo a jiných webových korporací (jak ukazuje fakt, že uvádí Google, Amazon, Facebook a YouTube  ve své historii socialismu), vůbec pojmem socialismu, ale kapitalismem převlečeným za socialismus. Pro Rosu Luxemburgovou byl socialismus „společností, která není ovládána motivem zisku, ale usiluje o úsporu lidské práce“ (Luxemburg 1913/2003, 301). Zastávala názor, že „cílem socialismu není akumulace, ale uspokojování lopotných snah lidstva rozvíjet produktivní síly v měřítku celé planety“ (Luxemburg 1913/2003, 447).

Kellyho pojem socialismu se nesrovnává s teoretickými koncepcemi socialismu, je teoreticky nezdůvodněný a může být považován za ideologický pokus redefinovat kapitalismus a kapitalistické vykořisťování jako socialismus.

 

8.    Závěr

 

Analýza různých přístupů v této studii ukázala, že mezi kritickými internetovými studiemi existují metodologické, ontologické a epistemologické rozdíly. Kritické kyberkulturní studie jsou ovlivněny kulturními studiemi, přesněji řečeno ignorují aspekt třídy a vykořisťování a měly by být spíše nazývány „kyberkulturními studiemi“. Kritická teorie a kritická politická ekonomie internetu je založena na pochopení, že třída je pro chápání struktur vykořisťování a dominace (panství) rozhodující, že se projevuje v internetu a v dalších médiích a že jsou všechny formy dominace vztaženy ke kapitalismu a jsou podmíněny formami vykořisťování. Mnoho marxistických koncepcí se buď implicitně, nebo explicitně v kritických internetových studiích odráží: dialektika, kapitalismus, komodifikace (ztovarování), nadhodnota/vykořisťování/odcizení/třída,

globalizace, ideologie, třídní boj, společenství (společné, obecné), veřejná sféra, komunismus, estetika. Antimarxismus a podřazování jsou dvě strategie, které se pokoušejí kritickou roli marxistických koncepcí v internetových studiích neutralizovat.

Nastíněných jedenáct marxistických koncepcí umožňuje formulovat výzkumnou agendu pro kritické internetové studie, která je jistě nekompletní, ale dovoluje zformulovat následující otázky:

1.       Jak může být tvorba, rozvoj a rozpory internetu chápány v dialektické a historické kritické teorii?

2.      Jaká konkrétně je role internetu v kapitalismu? Jak může být tato úloha teoreticky uchopena a empiricky ověřována? Jaké existují na internetu založené kapitalistické akumulační modely?

3.      Jaké formy ztovarování můžeme na internetu nalézt a jak fungují?

4.      Jaké rozdílné formy tvorby nadhodnoty existují v internetu a jak fungují? Co si o nich uživatelé myslí?

5.      Jaká je interakce internetu s globalizačními procesy?

6.      Jaké mýty a ideologie existují o internetu? Jak mohou být odhalovány, analyzovány, kritizovány?

7.      Jaká je role internetu v třídních bojích? Jaký je potenciál, skutečná podoba a limity bojů o alternativní internet?

8.     Co je internetové společenství? Jak funguje ztovarování  internetu? Jaké modely existují v zájmu posílení internetového společenství?

9.      Jaký má internet potenciál a limity při prosazování veřejné sféry?

10.  Co představuje internet založený na společenství? Jaké existují formy a modely internetu, které jsou takto založeny? Jak může být posíleno ustavení internetu jako společenství? Jak může internet měnit umění a estetiku? Existuje potenciál pro online umění a online estetiku, jímž by se čelilo logice kapitalismu a pomáhalo rozvíjet odlišnou logiku?

Tato stať se snaží ukázat význam, který pro kritické internetové studie má Marx. Závěry potvrzují názory, obsažené v početných kritických studiích médií a technologie, jakož i vědců v oboru informatiky, kteří zdůrazňují význam Marxe pro studium komunikací (viz zvláště: Fuchs 2010a). Dallas Smythe volá po „marxistické teorii komunikace“ (Smythe 1994, 258). Murdock a Golding (2005, 61) říkají, že „kritická politická ekonomie komunikací“ je „zhruba (povšechně) marxovská“. Andrew Feenberg zdůraznil, že kritická teorie technologie“ vzniká s Marxem“ (Feenberg 2002, VII) a že Marx poskytl první kritickou teorii technologie (Feenberg 2002, 47). Robert McChesney obhajuje názor, že Marx má základní význam pro vědu o komunikacích, protože poskytuje intelektuální nástroje, které umožňují:

1.       kritiku kapitalistické akumulace v kulturním porůmyslu,

2.      kritiku fetišismu ztovarování,

3.      kritiku ideologií, které ospravedlňují dominaci (McChesney 2007, 53-55). 

4.      Dále, samotná Marxova žurnalistická praxe by mohla být modelem kritického, nezávislého žurnalismu (McChesney, 2007 55-57).

Edward Herman (1998) zdůraznil následující prvky Marxovy analýzy, které jsou důležité pro výzkum současného kapitalismu a komunikace:

1.       honba za profitem a akumulací,

2.      role technologické změny,

3.      tvorba rezervní armády,

4.      globalizace,

5.      nestabilita a krize,

6.      ovládání státu dominantními třídami.

Gerald Sussmann (1999, 86) zdůraznil ve zvláštním vydání Journal of Media Economics  na konto „Politické ekonomie komunikace“, že kritická věda o komunikacích je založena na marxistickém myšlení: „Marx jako první rozpoznal moderní komunikace a dopravu jako pilíř korporátní průmyslové infrastruktury“. Bernd Carsten Stahl (2008, 10,32) tvrdí, že Marxovo dílo je fundamentem kritického záměru výzkumů v kritických informačních systémech a v kritických studiích obecně.

Jestliže jsou internetové studie zřejmě vysoce interdisciplinárním oborem výzkumů (Ess 2011), pak kritická internetová studia mohou být charakterizována jako podobor internetových studií, který se zaměřuje na analýzu dominantních struktur a praktik v internetu, internetem zakládaných bojů proti dominaci a hledání cest, jak využít internet pro osvobození lidstva z útisku, nerovnosti a vykořisťování. V této stati jsem zdůraznil, že v současné situaci kapitalistické krize je zvláště významné, že se kritické internetové studie zaměřují na analýzu role internetu v kapitalismu a odhalují marxistické kořeny veškerých kritických studií. Někteří vědci ve svých kritických internetových studiích uznávají význam marxistické analýzy pro kritické studium internetu explicitně, zatímco jiní se na Marxe odvolávají implicitně. Autoři v kritických kyberkulturních studiích mají tendenci dávat problémy, které se týkají třídy a kapitalismu, do závorek. Je načase důrazně (aktivně) připomínat, že Karel Marx je zakládající osobností kritických mediálních a informačních studií a kritických internetových studií (Fuchs, 2010a, 2011) a že marxistické analýzy jsou pro pochopení současné role internetu a médií ve společnosti rozhodující (viz také: Fuchs a Windseck 2011).

Steve Macek (2006) odlišuje dvě formy digitálních mediálních studií: 1. analýzy, které jsou „typicky poučené marxismem, materialistickým feminismem, radikální politickou ekonomií, kritickou sociologií a teorií sociálních hnutí“ a 2. „postmodernistickou a poststrukturalistickou mediální vědeckou školu“ (Macek 2006, 1031f). První přístup nepochybně „daleko převyšuje druhý“ (Macek 2006, 1038; viz také analýzy v Artz, Macek a Cloud 2006). Navíc je třeba zdůraznit, že druhý přístup je zcela spojen s dobou kapitalistické krize, do které jsme vstoupili.

 

Marx je zpátky, kapitalismus je v krizi  - a proto, chceme-li pochopit roli internetu v dominaci (ve vztazích panství) a ve vykořisťování a jeho osvobozovací potenciál, neobejdeme se bez marxistických internetových studií.

 

 

Odkazy:

 

 Adorno, Theodor W. 1962. Zur Logik der Sozialwissenschaften. In Soziologische Schriften I, 574-565, Frankfurt/Main: Suhrkamp.

Adorno, Theodor W. 1969. Einleitung zum „Positivismusstreit in der deutschen Soziologie. In Soziologische Schriften I, 280-353. Frankfurt/Main: Suhrkamp.

Adorno, Theodor W. 1997. Aesthetic Theory. London: Continuum.

Andrejevic, Mark. 2002. The Work of Being Watched: Interactive Media and the Exploitation of Self-Disclosure. Critical Studies in Media Communication 19 (2): 230-248.

Andrejevic, Mark. 2005. The Work of Watching One Another: Lateral Surveillance, Risk, and Governance. Surveillance and Society 2 (4): 479-497.

Andrejevic, Mark. 2006. Apprehensions of the Future: Internet Aesthetic and Ideology. In Ideologies of the Internet, edited by Katharine Sarikakis and Daya Thussu, 19-34. London: Hampton Press.

Andrejevic, Mark. 2007. iSpy: Surveillance and Power in the Interactive Era. Lawrence: University Press of Kansas.

Andrejevic, Mark. 2009. Critical Media Studies 2.0: An Interactive uppgrade. Interactions: Studies in Communication and Culture 1 (1): 35-51.

Artz, Lee, Steve Macek and Danah L.Cloud, eds. 2006. Marxism and Communication Studies. New York: Peter Lang.

Atton, Cris. 2004. An Alternative Internet. Edinburgh: Edinburgh University Press.

Bakardjieva, Maria. 2010. The Internet in Everyday Life: Exploring the Tenets and Contributions of Diverse Approaches. In The Handbook of Internet Studies. edited by Mia Consalvo and Charles Ess, 59-82. Chicester: Wiley.

Barbrook, Richard. 2007. Imaginary Futures. London: Pluto Press.

Beer, David. 2008. Social Network(ing) Sites. Revisiting the Story So Far: A Response to danah boyd and Nicole Ellison. Journal of ComputerMediated Communication 13 (2): 516-529.

Bell, David. 2001. An Introduction to Cybercultures. New York. Routlege.

Bell, David, ed. 2006a. Cyberkultures. Critical Concepts in Media and Cultural Studies. New York: Routledge.

Bell, David. 2006b. Introduction: Approaching Cyberculture. In Cybercultures. Critical Concepts in Media and Culture Studies. Volume I, edited by David Bell, 1-10. New York: Routlege.

Bell, David. 2007. Cyberculture Theorists. New York: Routlege.

Beller, Jonathan. 2006. The Cinematic Mode of Production. Lebanon, NH: Dartmouth College Press.

Best, Steven and Douglas Kellner. 2001. The Postmodern Adventure. New York: Guilford.

Bolin, Göran. 2011. Value and the Media. Cultural Production and Consumption in Digital Markets. Farnham: Ashdate.

Breen, Marcus. 2010. Digital Determinism: Culture Industries in the USA-Australia Free Agreement. New Media and Society 12 (4): 657-676.

Breen, Marcus. 2011. Uprising. The Internet´s Unintended Consequences. Champaign, IL: Common Ground.

Burston, Jonathan, Nick Dyer-Witheford and Alison Hearn, eds. 2010, Digital Labour. Special Issue. Ephemera 10 (3/4):214-539.

Buttler, Edith, Ernesto Laclau and Slavoj Žižek. 2000. Contingency, Hegemony, Universality. London: Verso.

Callinicos, Alex. 2003. An Anti-Capitalist Manifesto. Cambridge. UK: Polity.

Campbell, John Ëdward and Matt Carksib, 2001. Panopticon.com: Online Surveillance and the Commodification of Privacy. Journal of Broadcasting and Electronic Media 46 (4): 586-606.

Campberll, John Edward. 2008. Virtually Home: The Commodification of Community and Cyberspace (dissertation). Philadelphia, PA: University of Pennsylvania (January 1, 2008).

Cecez,-Kecmanovic, Dubravka. 2005. Basic Assumptions of the Critical Research Perspectives in Information Systems. In Handbook of Critical Information Systems Research. edited by Debra Howcroft and Eileen M. Trauth, 19-46. Cheltenham: Edward Elgar.

Cleaver, Harry. 1998. The Zapatistas and the Electronic Fabric of Struggle. In Zapatista!, edited by John Holloway and Eloina Peláez, 81-103. London, Pluto Press.

Critical Art Ensemble. 1996. Electronic Civil Disobedience. New York: Autonomedia.

Dahlberg, Lincoln. 2004. Net-Public Sphere Research: Beyond the „First Phase“. Javnost 11 (1): 27-44.

Dahlgren, Peter. 2005. The Internet, Public Spheres, and Political Communication. Political Communication 22 (2): 147-162.

Dean, Jodi. 2004. The Networked Empire: Communicative Capitalism and the Hope for Politics. In Empire´s New Clothes. Reading Hardt and Negri, edited by Paul A. Passavant and Jodi Dean, 265-288. New York: Routledge.

Dean, Jodi. 2005. Communicative Capitalism: Circulation and the Foreclosure of Politics. Cultural Politics, 1 (1), 51-74.

Dean, Jodi. 2006. Žižek Politics. New York: Routledge.

Dean, Jodi. 2009. Democracy and Other Neoliberal Fantasies. Communicative Capitalism and Left Politics. Durham: Duke University Press.

Dean, Jodi. 2010. Blog Theory. Cambridge: Polity.

Derrida, Jacques. 1994. Specters of Marx. New York: Routledge.

Downing, John. 2001. Radical Media. London: Sage.

Dyer-Wtheford, Nick. 1999. Cyber-Marx. Cycles and Circuits of Struggle in High-Technology Capitalism. Urbana, Il: University of Illinois Press.

Dyer-Witheford, Nick and Greg De Peuter. 2009. Games of Empire: Global Capitalism and Video Games. Minneapolis, MN: University of Minnessota Press.

Eagleton, Terry. 2011. Why Marx Was Right. London: Yale University Press.

Elmer, Greg, ed. 2002. Crictical Perspectives on the Internet. Lanham: Rowman and Littlefeld.

Elmer, Greg. 2004. Profiling Machines. Cambridge, MA: MIT Press.

Ess, Charles. 2011. Introduction to Part I. In The Handbook of Internet Studies, edited by Mia Consalvo and Charles Ess, pp.11-15. Chicester: Wiley.

Feenberg, Andrew. 2002. Transforming Technology: A Critical Theory Revisited. Oxford University Press.

Fernback, Jan. 2004. Community as Commodity. Empowerment and Consumerism on the Web. Internet Research Annual 1: 224-230.

Fernback, Jan and Zizi Papacharissi. 2007. Online Privacy as Legal Safegard: The Relationship among Consumer, Online Portal, and Privacy Policies. New Media and Society 9 (5): 715-734.

Fischer, Eran. 2010a. Contemporary Technology Discourse and the Legitimation of Capitalism. European Journal of Social Theory 13 (2): 229-252.

Fisher, Eran. 2010b. Media and New Capitalism in the Digital Age. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

Foster, John B. and Fred Magdoff. 2009. The Great Financial Crisis. Causes and Consequences. New York: Monthly Review Press.

Fuchs, Christian. 2008. Internet and Society. Social Theory in the Information Age. New York: Routledge.

Fuchs, Christian. 2009a. A Contribution to the Critique of the Political Economy of Transnational Informational Capitalism. Rethinking Marxism 21 (3): 387-402.

Fuchs, Christian. 2009b. Information and Communication Technologies and Society. A Contribution to the Critique of the Political Economy of the Internet. European Journal of Communication 24 (1): 69-87.

Fuchs, Christian. 2010a. Grounding Critical Communication Studies: An Inquiry into the Communication Theory of Carl Marx. Journal of Communication Inquiry 34 (1): 15-41.

Fuchs, Christian., 2010b. Labor in Informational Capitalism and on the Internet. The Information Society 26 (3): 179-196.

Fuchs, Christian. 2011. Foundation of Critical Media and Information Studies. New York: Routledge.

Fuchs, Christian and Dwayne W?nseck. 2011. Critical Media and Communication Studies Today. A Conservation. tripleC  9 (2): 247-271.

Garnham, Nicholas. 1990. Capitalism and Communication. London: Sage.

Garnham, Nicholas. 1998. Political Economy and Cultural Studies. Reconcillation or Divorce? In Theory and Popular Culture. edited by John Storey, 600-612. Harlow: Pearson.

Graham, Phil. 2006. Hypercapitalism. New York: Peter Lang.

Habermas, Jürgen. 2001. The Structural Transformation of the Public Sphere. Cambridge, MA: MIT Press.

Hakken, David. 2003. The Knowledge Landscapes of Cyberspace. New York: Routledge.

Hammer, Rhonda and Douglas Kellner. 2009. From Communications and Media Studies through Cultural Studies. In Media/Cultural Studies: Critical Approaches, edited by Rhonda Hammer and Doglas Kellner, IX-XIVII. New York: Peter Lang.

Hardt, Michael and Antonio Negri. 2000. Empire. Cambridge, MA: Harward University Press.

Hardt, Michael and Antonio Negri. 2004. Multitude. New York: Penguin.

Hardt, Michael and Antonio Negri. 2009. Commonwealth. Cambridge, MAA: Belknap Press.

Harvey, David. 1990. The Condition of Postmodernity. Oxford: Blackwell. 

Harvey, David. 2003. The New Imperialism. Oxford University Press.

Harvey, David. 2005.  A Brief History of Neoliberalism. Oxford University Press.

Harvey, David. 2010. A Companion to Marx´s Capital. London: Verso.

Heim, Michael. 1999. The Cyberspace Dialectic. In The Digital Dialectic, edited by Peter Lunenfeld, 24-45. Cambridge, MA: MIT Press.

Herman, Edward S. 1998: The Reopening of Marx´s Systém. New Politics 6 (4): 131-135.

Hesmondhalgh, David and Sarah Baker. 2011. Creative Labour. Media Work in Three Cultural Industries. London: Routledge.

Hobsbawm, Eric. 2011. How to Change the World. Marx and Marxism 1840-2011, London: Little, Brown.

Horkheimer, Max. 1937/2002. Traditional and Critical Theory. In Critical Theory, 188-252. New York: Continuum.

Horkheimer, Max. 1947/1974. Eclipse of Reason. New York: Continuum.

Huws, Ursula. 2003. The Making of a Cybertariat. Virtual Work in a Real World: Monthly Review Press.

Jacobs, Catrien, Marije Janssen and Matteo Pasquinelli, eds. 2007. C´LICK ME. A Netporn Studies Reader. Amsterdam:  Institute of Network Cultures.

Jakobsson, Peter and Fredruik Stiernstedt. 2010. Pirates of Sillicon Valley. State of Exception and Dispossession  in Web 2.0 First Monday 15 (7).

Jameson, Frederic. 2011. Representing Capital. London: Verso.

Jones, Steve. 2006. Foreword. Dreams of a Field: Possible Trajectories of Internet Studies. In Critical Cyberculture Studies, edited by David Silver and Adrienne Massanari, IX-XVII, New York University Press.

Kahn, Richard and Douglas Kellner. 2004. New Media and Internet Activism. New Media and Society 6 (1): 87-95.

Keen,  Andrew. 2006. Web 2.0 The Second Generation of the Internet Has Arrived. It´s Worse Than You Think. The Weekly Standard, May 16.

Keen, Andrew. 2007. The Cult of the Amateuer: How Today´s Internet is Killing Our Culture. New York: Currency.

Kellner, Douglas. 1989. Critical Theory. Marxism and Modernity. Baltimore, MD: Johns Hopkins University Press.

Kellner, Douglas. 1995. Cultural Studies, Identity and Politics between the Modern and the Postmodern. New York:Routledge.

Kellner, Douglas. 2002. Theorizing Globalization. Sociological Theory 20 (3): 285-305.

Kellner, Douglas. 2009. Toward a Critical Media/Cultural Studies. In Media/Cultural Studies: Critical Approaches, edited by Rhonda Hammer and Douglas Kellner, 5-24, New York: Peter Lang.

Kelly, Kevin. 1998. New Rules for the New Economy. New York: Viking

Kelly, Kevin. 2009, June 2009. The New Socialism. Wired, June 2009: 116-121.

Kidd Dorothy, 2003. Indymedia.org. A New Communication Commons. In Cyberactivism, edited by Martha McCaughney and Michael Ayers, 47-40. New York, Routledge.

Kline, Stephen, Nick Dyer-Witheford and Greg De Peuter. 2003. Digital Play: The Interaction of Technology, Culture and Marketing. Montreal: McGill-Queen´s University Press.

Knoche, Manfred. 2005. Kommunikationswissenschaftliche Medienökonomie als Kritik der Politischen Ökonomie der Medien. In Internationale partizipatorische Kommunikationspolitik, edited  Petra Ahrweiler and Barbara Thomass, pp. 101-109. Münster. LIT.

Lanier, Jaron. 2006. The Hazards of the New Online Collectivism. Edge – The Third Culture., Retrieved from

http://www.wdge.org/3rd culture/lanier06 index,html

Lauer, Josh. 2008. Alienatioon in the Information Economy. Toward a Marxist Critique of Consumer Surveillance. In Participation and Media Production, edited by Nico Carpentier and Benjamin De Cleen, 41-56. Newcastle: Cambridge Scholars.

Lovink, Geert. 1997. Von der spekulativen Medientheorie zur Netzkritik. Telepolis, January 1.

Lovink, Geert. 2002. Dark Fiber. Tracking Critical Internet Culture. Cambridge, MA: MIT Press.

Lovink, Geert. 2008. Zero Comments. Blogging and Critical Internet Culture. New York: Routledge.

Lovink, Geert and Sabine Niederer, eds. 2008. Video Vortex Reader. Responses to You Tube. Amsterdam: Institute of  Network Cultures.

Lovink, Geert and Ned Rossiter, eds. 2007. My Creativity Reader. A Critique of Creative Industries. Amsterdam: Institute of  Network Cultures.

Lovink, Geert and Trebor Scholz, eds. 2005. The Art of Free Cooperation. New York: Automedia.

Lovink, Geert and Pit Schultz. 1997. Aufruf zur Netzkritik. In Netzkritik, edited by nettime, 5-14. Berlin. Edition ID-Archiv.

Lovink, Geert and Soenke Zehle, 2005. Incommunicado Reader. Amsterdam: Institute of Network Cultures.

Lunenfeld, Peter, 1999a. Introduction: Screen Grabs: The Digital Dialectic and New Media Theory. In The Digital Dialectic,  edited by Peter Lunenfeld, XIV-XXI. Cambridge, MA: MIT Press.

Luxemburg, Rosa. 1913/2003. The Accumulation of Capital. New York: Routledge.

Macek, Steve. 2006. Divergent Critical Approaches to New Media. New Media and Society 8 (6): 1031- 1038.

Marcuse, Herbert. 1941. Reason adn Revolution, Hegel and the Rise of Social Theory, New York: Humanity Books.

Marcuse, Herbert. 1964. One-Dimensional Man. New York: Routledge.

Marx, Karl. 1844. Economie and Philosophic Manuscripts of 1844. Mineola, NY: Dover.

Marx, Karl. 1857/1858, The Grundrisse. London: Penguin.

Marx, Karl. 1863. Theories of Surplus Value. Volume 1. London: Lawrence and Wishart.

Marx, Karl. 1867. Capital: Critique of the Political Economy. Volume 1. London: Penguin.

Marx, Karl. 1871. The Civil War in France. In Selected Works in One Volume, 237-295. London: Lawrence and Wishart.

Marx, Karl. 1875. Critique of the Gotha Programme. In Selected Works in One Volume, 297-317. London: Lawrence and Wishart.

Marx, Karl. 1894. Capital. Volume 3. London. Penguin.

Marx, Karl and Friedrich Engels. 1846. The German Ideology. Amherst, NY: Prometheus.

Marx, Karl and Friedrich Engels. 1968. Selected Works in One Volume. London: Lawrence and Wishart.

Mathiessen, Thomas. 2004. Panopticon and Synopticon as Silencing Systems. In Silently Silenced. Essays on the Creation of Acquiesence in Modern Society, 98-102, Winchester. Waterside Press.

MEW. 1962ff. Marx-Engels-Werke. Berlin: Dietz.

MECW, 1975ff. Marx-Engels-Collected Works, New York: International Publishers.

McChesney, Robert W. 2007. Communication  Revolution. New York: New Press.

Moglen, Eben. 2003. The dotCommunist Manifesto. Retrieved August 8 2010, from

http://emoglen.law.columbia.edu/my pubs/dcm.html#tex2html2

Mosco, Vincent. 2004. The Digital Sublime. Cambridge, MA: MIT Press.

Mosco, Vincent. 2009. The Political Economy of Communication. London: Sage. 2nd  edition.

Mosco, Vincent and Catherine McKercher, eds. 2009. The Laboring oif Communication. Will Knowlešge Workers of the  World Unite? Plymouth: Lexington.

Murdock, Graham and Peter Golding. 2005. Culture, Communications and Political Economy. In Mass Media and Society, edited by James Curran and Michael Gurevitch, 60-83. 4th Edition. New York: Hodder Arnold.

Nakamura, Lisa. 2008. Digitizing Race. Visual Culture of the Internet. Minneapolis, MN: University of Minnesota Press.

Nakamura, Lisa. 2009. Don´t Hate the Player, Hate the Game. The Racialization of Labour in World of Warcraft. Critical  Studies in Media Communication 28 (2): 128-144.

O´Connor, James. 1998. Natural Causes. New York:Guilford.

Olsson, Tobias. 2006. A Marginal Resource for Civic Identity. The Interenet in Swedish Working Class Households. Javnost-The Public 13 (1): 73-88.

Paparcharissi, Zizi. 2002. The Virtual Sphere. The Internet as a Public Sphere. New Media and Society 4 (1): 9-27.

Passavant, Paul A. 2004. Postmodern Republicanism. In Empire´s New Clothes. Reading Hardt and Negri, edited by Paul A.Passavant and Jodi Dean, 1-20. New York: Routledge.

Patelis, Korinna. 2000. The Political Economy of the Internet. In Media Organisations in Society, edited by James Curran, 84-107. London: Arnold.

Popper, Karl, R. 1962. Zur Logik der Sozialwissenswchaften. Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie 14 (2):233-248.

Qiu, Jack L. 2009. Working-Class Network Society. Communication Technology and the Information  Have-Less in Urban China. Cambridge, MA: MIT Press.

Rossiter, Ned. 2006. Organized Networks. Rotterdam: NAI.

Schiller, Dan. 2000. Digital Capitalism. Cambridge, Mass.: MIT Press.

Schmiede, Rudi.  2006. Knowledge, Work and Subject in Informational Capitalism. In Social informatics: An Information Society For All?, edited by Jacqiues Berleur, Markku I. Nurminen and John Impagliazzo, 333-354. New York: Springer.

Scholz, Trebor, ed. 2012. Digital Labor. The Internet as Playgroudnd and Factory. New York: Routledge.

Scholz, Trebor. 2008. Market Ideology and the Myths of Web 2.0. First Monday 13 (3).

Silver, David. 2006a. Introduction. Where is Internet Studies. In Critical Cyberculture Studies, edited by David Silber and Adrienne Massanari, 1-14. New York University Press.

Silver, David. 2006b. Looking Backwards, Looking Forwards: Cyberculture Studies 1990-2000. In Cybercultures. Critical Concepts in Media and Cultural Studies, Volume II, edited by David Bell, 61-79. New York: Routledge.

Silver, David and Adrienne Massanari, eds. 2006. Critical  Cyberculture Studies. New York University Press.

Smythe, Dallas W. 1994.Counterclockwise. Boulder, CO: Westview Press.

Socialist International. 1951. Aims and Tasks of the Socialist International. Retrieved August 8, 2010, from

http://www.socialistinternational.org/viewArticle.cfm?ArticleID=39

Söderberg, Johan. 2008. Hacking Capitalism. New York: Routledge.

Stahl, Bernd C. 2008. Information Systems: Critical Perspectives, New York: Routledge.

Sterne, Jonathan. 2006. Thinking the Internet: Cultural studies versus the Millennium. In Cybercultures. Critical Concepts in Media and Cultural Studies. Volume II, edited by David Bell, 80-106. New York: Routledge.

Sussman, Gerald. 1999. On the Political Economy of Communication. Journal of Media Economics 12 (2): 85-87.

Taylor, Paul A. 2009. Critical Theory 2.0 and Im/materiality. The bug in the Machinic Flows. Interactions: Studies in Communication and Culture 1 (1): 93-110.

Terranova, Tiziana. 2004. Network Culture. London: Pluto.

Therborn, Göran. 2008. From Marxism to Post-Marxism? London: Verso.

Turner, Graeme. 2003. British Cultural Ctudies. London: Routledge.

van Dijck, José. 2009. Users Like You? Theorizing Agency in User-Generated Content. Media, Culture and Society 31 (1): 41-58.

Virno, Paolo and Michael Hardt, eds. 1996. Radical Thought in Italy. Minneapolis, MN: University of Minnessota Press.

Webster, Frank. 2002. Theories of the Information Society. New York: Routledge.

Žižek, Slavoj. 2004. Revolution at the Gates: Žižek on Lenin. London: Verso.

Žižek, Slavoj. 2008. In Defense of Lost Causes, London: Verso.

Žižek, Slavoj. 2009. First as Tragedy, Then as Farce. London: Verso.

Žižek, Slavoj. 2010a. How to Begin from Beginning. In The Idea of Communism. edited by Slavoj Žižek and Costas Douzinas, 209-226. London: Verso.

Žižek, Slavoj. 2010b. Living at the End Times. London: Verso.

Žižek and Costas Douzinas. 2010. The Idea of Communism. London: Verso.

 

 

O autorovi

Christian Fuchs má profesorskou stolici studia médií a komunikace na katedře informatiky a médií na univerzitě v Uppsale. Je také člernem rady Jednotné výzkumné skupiny pro teorii a výzkum informací a editorem „trojitého C“ (triple C - cognition, communication, co-operation -  poznání, komunikace, kooperace), časopisu pro globálně udržitelnou informační společnost. Jeho hlavní výzkumnou oblastí je sociální teorie, kritická teorie, politická ekonomie médií, ICT (International Computers and Tabulators), komunikace, informace, technologie, kritické studie o informační společnosti, vztah ICT a společnosti. Je autorem řady akademických publikací, včetně knih: „Internet and Society. Social Theory in the Information Age“ (New York: Routledge 2008, paperbeková edice 2010) a „Foundations of Critical Media and Information Strudies“ (New York: Routledge 2011). Je spoluzakladatelem ICT a Society Network (Společenské sítě) a předsedou Výzkumné sítě 18 -  Sociologie komunikací a výzkumu médií v Evropské sociologické asociaci.

 

christian.fuchs@im.uu.se,http://fuchs.uti

 

Překlad z angličtiny: Miloslav Formánek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.



[1] Podle Velkého anglicko-českého slovníku se commons překládá jako „obecný, obyčejný lid“, „třetí stav“, „občanstvo“, „měšťané“ a pak v souvislosti s dolní sněmovnou ve VB (House of ommons). Podle kontextu bych překládal spíše „společenství“ a vypomáhám si také vzájemně se lišícími přídavnými jmény společný a obecný, ale možná, že zkušený překladatel najde lepší možnost. (Pozn. překladatele MF)

[2] Termín „web 2.0“ je ustálené označení pro etapu vývoje webu, v níž byl pevný obsah webových stránek nahrazern prostorem pro společné sdílení a společnou tvorbu obsahu. Týká se období od roku 2004 do současnosti. (Pozn. překladatele MF)

[3] Představitelé tohoto přístupu, jako Nicholas Garnham, Peter Golding, Robert McChesney či Graham Murdock, hovoří o politicko ekonomickém přístupu, což je poněkud zavádějící, protože politická ekonomie není nezbytně kritickou, jak naznačuje podtitul Marxovy (1867) hlavní práce, Kapitál: Kritika politické ekonomie. Marx charakterizoval nekritickou politickou ekonomii jako přístupy, které systematizují kapitalismus „pedantickým způsobem“, prohlašujíce kapitalismus a jeho klientelu za „věčné pravdy“ (Marx 1867, 147f). Jestliže tyto přístupy, které jsou běžně diskutovány v anglo-americkém kontextu pod záhlavím „politická ekonomie médií a komunikace“, nejsou skutečně běžně vydávány za přirozené a jestliže nefetišizují specifickou formu kapitalistické formy médií a komunikace, pak je jejich popis sebe sama jako kritiky politické ekonomie médií a komunikací namístě.

[4] V českém překladu: Marx, K., Kapitál. Díl I, Svoboda, Praha 1978, str. 30. (Poznámka MF)

[5] Pojem „prosumer“ v sobě spojuje dva termíny: PROducent a konZUMENT. Poprvé jej užil Elvin Toffler v roce 1980. (Pozn. překladatele MF)

[6] V českém překladu: Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, II. Svoboda, Praha 1974, str. 140. (Poznámka MF)

[7] V českém překladu: Marx, K., Engels, B., Spisy. Sv. 4, SNPL, Praha 1958. str. 428. (Poznámka MF)

[8]  V českém překladu: Marx, K., Rukopisy „Grundrisse, II. Svoboda, Praha 1974, str. 337. (Poznámka MF)

[9] V českém překladu: Marx, K., Engels, B.: Spisy. Sv. 17, NPL, Praha 1965, str. 373 – 378. (Poznámka MF)

[10]  V českém překladu: Marx, K., Rukopisy „Grundrisse, II. Svoboda, Praha 1974, str. 337. (Poznámka MF)

[11] V českém překladu: Marx, K., Engels, B., Spisy.  Sv. 3, SNPL, Praha 1958, str. 402. (Poznámka MF)

[12] V českém překladu: Marx, K. Ekonomicko filozofické rukopisy z roku 1844. SNP, Praha 1961, str. 92. (Poznámka MF)