Zasílání novinek
Přejete si dostávat poštou pravidelné informace o činnosti sdružení, pozvánky na akce sdružením pořádané a texty tématicky mu blízké? Přihlašte se do moderované mailové konference.

Vyhledávání

Pro registrované

Citace



Immanuel Wallerstein: Globalizace není nová

Historický kapitalismus

Doslov k druhému vydání knihy "Historický kapitalismus"
© Immanuel Wallerstein 2002, překlad z francouzštiny Rudolf Převrátil

 

První vydání této knihy z roku 1983 – jejíž francouzský překlad vyšel dřív než její původní verze – vychází ze série přednášek konaných roku 1982. Měl jsem tehdy v úmyslu provést analýzu základních rysů kapitalistického systému od jeho začátků v průběhu dlouhého XVI. století. Chápal jsem ho jako systém celistvý, jedinečný a historický. Tak jako každý systém i on obsahuje struktury, která mají svá pravidla, tj. svoji logiku, a také své rozpory. Tak jako každý systém se i on udržuje tím, že se neustále vyvíjí; stručně řečeno, je historický. Stejně tak má jako každý historický systém tři momenty, které je třeba analyzovat odděleně: začátek, moment svého vytvoření; dlouhé období svého historického vývoje, v němž žije podle svých “normálních” pravidel; a konečně moment strukturální krize, která má za důsledek konec systému a přechod k jinému systému. Tato kniha se snaží podat analýzu druhého momentu, tj. zmíněného dlouhého období jeho historického vývoje.

Rozdělil jsem knihu na tři kapitoly, věnované třem arénám, v nichž je možné systém pozorovat; nazveme je z nedostatku lepších výrazů aréna ekonomická (neboli trhu), aréna politická (neboli státu) a aréna kulturní (neboli ideologií a struktur vědění). Knihu jsem zakončil stručnou analýzou pojmu pokroku (který je pro kapitalistický systém klíčový), a také krátkou diskusí o možném přechodu kapitalismu ke světovému socialistickému řádu.

Dnes, zhruba o dvacet let později je třeba uznat, že svět prošel značným vývojem. Došlo k událostem, které se dotkly nás všech – zhroucení “reálných” socialismů, přinejmenším v Evropě; prudkému nástupu neoliberalismu a údajné globalizace; válkám v Zálivu, na Balkáně a v Afghánistánu (proti tálibům); vzniklo antiglobalizační hnutí, kterému se někdy říká duch Porto Alegre (podle města, v němž se od začátku století každoročně koná Světové sociální fórum). Neustále se na nás pokřikuje, že někdejší analýzy už neplatí, pokud nejsou od základu falešné. Já ale říkám, že s tím vůbec nesouhlasím. Myslím, že má analýza struktur kapitalismu platí stejně jako předtím. Nemyslím, že existuje nová verze kapitalismu, k lepšímu ani k horšímu. A silně pochybuji o tom, že uvnitř kapitalistického systému dokonce existuje něco nového, co by se dalo nazvat globalizace.

Abych obhájil toto své stanovisko, které jde zcela otevřeně proti proudu, musím ve svém výkladu podat interpretaci dvaceti posledních let vycházející z téhož přístupu k historickému systému, jaký předkládám v této knize. Začnu především zdůrazněním specifického charakteru Třiceti Slavných Let, které svět prožil po druhé světové válce. Pak se zmíním o třech aspektech, které většina pozorovatelů označuje za konstitutivní prvky takzvané globalizace: mezinárodních tocích kapitálů a zboží; neexistenci “alternativy” k této globalizaci; hegemonické moci vlády Spojených států.

Období Třiceti Slavných Let začíná vítězstvím spojenců ve válce. V roce 1945 jsou Spojené státy jedinou průmyslovou mocností, která se vyhnula válečnému ničení. Byly velmi silné už v roce 1939 a v průběhu války jejich průmyslová kapacita enormně vzrostla: Spojené státy nemají ne světě žádného vážného konkurenta. Infrastruktura Evropy, SSSR a dálnovýchodní Asie je do značné míry zničena a vyžaduje “rekonstrukci”. Žádná země nedokáže produkovat statky tak efektivně a levně jako Spojené státy, což znamená, že americké podniky mohou konkurovat těmto zemím dokonce i na jejich vlastním teritoriu.

Je zřejmé, že to pro Spojené státy znamená velkou výhodu, je zde ale přece jen méně pozitivní aspekt. Být nejefektivnějším výrobcem nestojí za mnoho, pokud není kdo by kupoval, což je otázka efektivní poptávky. Na začátku je takové poptávky málo. Je tedy třeba, aby Spojené státy pomohly těmto zemím s rekonstrukcí: přichází Marshallův plán, který vytvoří kupce.

Samozřejmě se v tomto období musí také rozhodnout, komu bude poskytnuta pomoc. A zde vyvstává otázka Sovětského svazu. Americko-sovětské spojenectví ve druhé světové válce je pouze příležitostná aliance. V ideologické rovině se obě země považují za protivníky, ne-li za nepřátele. Co dělat, když už neexistuje nacisticko-fašistická hrozba? Je zřejmé, že názory se různí, ale konečné rozhodnutí dostává formu virtuální dohody, které se obecně říká Jaltská – podle místa poslední schůzky Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Pomineme-li rétoriku, která zamlžovala tuto věc od konce II. světové války a po celou dobu studené války, měla reálná dohoda tři složky: 1) Evropa je rozdělena na dvě zóny vlivu více méně dané tím, kde se zastavila západní a sovětská vojska na konci války, tj. linií jdoucí od Štětína po Terst, která rozštěpila Německo na dvě části; dále je mlčky srozuměno, že to, co se nachází mimo Evropu patří na americkou stranou, s výjimkou Koreje, která je také rozdělena. 2) Obě mocnosti – Spojené státy a Sovětský svaz – si mohou ve své zóně dělat co chtějí za předpokladu, že nebudou zasahovat do zóny druhé strany. Protihodnotou je, že Spojené státy nedají nic na rekonstrukci sovětské zóny. 3) Každá strana má právo pokoušet se otevřeně šířit svou ideologii a odsuzovat ideologii druhé strany. Toto jednání je dokonce třeba do určité míry povzbuzovat vzhledem k tomu, že posiluje soudržnost každého tábora.

Pokud jde o vojenskou sílu, dnes se s jistotou ví, že Spojené státy si zachovaly po celé toto období převahu, ale že SSSR měl dost síly, aby nastolil to, čemu se tehdy říkalo rovnováha teroru, což byl účinný prostředek donucující obě strany, aby respektovaly dohodu. V důsledku toho ji obě strany poměrně skrupulózně dodržovaly až do zániku SSSR, kdy ztratila smysl. Dohoda měla přitom ten důsledek, že nutila každou stranu, aby vytvořila svou vlastní alianci, Spojené státy NATO a SSSR Varšavský pakt. Oba velké okamžiky napětí – blokáda Berlína a válka v Koreji – skončily návratem na výchozí pozice, což dále posílilo pevnost Jaltské dohody. Korejská válka přesto umožnila Spojeným státům, aby udělaly pro Japonsko totéž, co už udělaly pro západní Evropu: pomohly oživit jeho ekonomiku a zapojily ho do vojensko-politického spojenectví.

Jestliže svět nebyl v padesátých a šedesátých letech zcela bez nepokojů, nezpůsobila to studená válka a dělo se tak bez ohledu na Jaltskou dohodu. Země Třetího světa – nejdřív Čína, pak mezi jinými Vietnam, Alžírsko, Kuba neakceptovaly americko-sovětský status quo a trvaly na tom, že budou sledovat své vlastní cíle. Výsledek byl poněkud zvláštní. Ačkoliv Spojené státy v té době dominovaly celému světu a diktovaly jeho politický řád, vypadalo to, že všade triumfují antisystémová hnutí (stará levice). V sovětské zóně byly u moci komunistické strany. V západní zóně přišli k moci sociální demokraté, většinou vůbec poprvé, a udržovali se u ní přinejmenším alternací. A ve Třetím světě se všude prosadila národně osvobozenecká hnutí. Řekl jsem sice “ačkoliv”, ale možná je třeba napsat “protože”.

Posledním aspektem situace a důvodem, proč se tomuto období říká Třicet Slavných Let je, že to bylo období celosvětového ekonomického růstu, fáze A nového Kondratěvova cyklu. Byla to nejen jedna z fází A, ale vůbec nejmohutnější fáze A v historii světové kapitalistické ekonomiky. Nárůst výroby byl kolosální. Prudce stoupla urbanizace. Nezaměstnanost byla na celém světě velmi nízká, stejně tak jako úrokové míry. Po celé světě se zřejmě zlepšovaly hospodářské podmínky i tvorba zisku. A všude se také zlepšilo relativní postavení dělnických tříd – jejich blahobyt.

Třicet Slavných Let končí mezi roky 1967 a 1973. Jejich konec ohlašují dvě velké události: začátek fáze B Kondratěvova cyklu, tedy celosvětová hospodářská stagnace nebo recese; a světová revoluce roku 1968. Je třeba zdůraznit jak jejich charakteristické vlastnosti, tak jejich vzájemné ovlivňování. Především fáze B: je důsledkem úspěchu fáze A. Zboží je tak ziskové, že se všichni snaží proniknout na trh, což vede ke vzniku klasické nadprodukce: je příliš mnoho výrobků ve srovnání s možnou poptávkou.

Růst produkce je celosvětovým jevem, ale nejvýraznější je hlavně v západní Evropě a Japonsku, právě těch zemích, kterým při rekonstrukci pomáhaly Spojené státy. To znamená, že tím, že Spojené státy vytvořily trhy pro své produkty, současně opět postavily na nohy své vážné konkurenty. Od šedesátých let už není pravdou, že Spojené státy vyrábějí efektivněji než Evropa a Japonsko. Tyto tři zóny se dostaly na více-méně stejnou úroveň. To znamená, že každá z nich má vůdčí postavení na svém vnitřním trhu a všechny tři si konkurují na jiných trzích. A díky tomu se západní Evropa i Japonsko mohou začít osvobozovat od svého postavení klientských zemí, aby se staly “partnery” a vydat se na dlouhou cestu, která jim umožní nezávislé politické rozhodování.

Bezprostředním důsledkem ovšem je, že všichni tři mají ekonomické potíže. Znaky fáze B jsou dobře známé: globálně se snižuje míra zisku, v důsledku toho globálně klesá jistota pravidelného zaměstnání. Silné země se snaží snížit vlastní škody z dopadů světové recese (pokles výroby, nezaměstnanost) tím, že je exportují do jiných zemí. Na omezenějším světovém trhu se snižování výrobních nákladů (především platů) stává důležitější než snižování transakčních nákladů. Následkem je útěk produktivních podniků z centrálních zemí (které jsou drahé z hlediska výrobních nákladů) do zemí semiperiférie (kde jsou výrobní náklady nižší, i když transakční náklady jsou tam vyšší). Zvyšuje se zadlužení, aby příliš nepoklesla úroveň běžných výdajů (je ale zřejmé, že to ve svém důsledku vytváří problém, jak se tyto dluhy budou splácet). Protože staré produkty jsou méně ziskové, hledají se cestou inovací nové, které by mohly na začátku poskytovat monopolní zisky. A konečně, vzhledem k tomu, že míra zisku pocházejícího z výroby se snížila, velcí kapitalisté se obracejí k finanční sféře, kde chtějí získat náhradní zisky spekulacemi.

To vše můžeme konstatovat mezi léty 1970 a 2000: vysoká míra nezaměstnanosti, střídavá v centrálních zemích, ale trvalá ve většině ostatních. “Stará” průmyslová odvětví (ocelářství, elektronika, výroba automobilů) v dost značné míře opouštějí svá dosavadní sídla a usazují se na semiperiférii, kde se chlubí tím, že dosahují “rozvoj”, který ovšem netrvá vždy příliš dlouho. V zemích centra vznikají nová, velmi monopolistická průmyslová odvětví (informatika, biotechnologie). V průběhu fáze B dochází ke zjevnému zadlužování, které se přesouvá z místa na místo v sérii dílčích finančních krizí: v průběhu sedmdesátých lete se zadlužuje Třetí svět a socialistické země, v osmdesátých letech přichází na řadu severoamerický stát a také velké nadnárodní společnosti, v devadesátých letech přebírají štafetu spotřebitelé (zejména severoameričtí). Dlužníci získávají možnost žít po nějakou dobu nad své reálné příjmy. Někteří účastníci hry dokáží získávat velké spekulativní zisky, jejichž cenu zaplatí někdo jiný. V každém z těchto případů však stačí k vypuknutí “minikrize” ze zadlužení pouhých deset let.

Za této velké nestálosti světové ekonomiky dochází k transformaci politických bojů. Třicet Slavných Let je epochou národního osvobozování a rozvoje. Antisystémová hnutí věří, že spějí k oslnivému světu, že pokrok je zaručen. Rok 1968 tedy pro ně znamená tvrdý šok. Odkud přichází? Částečně je vyvrcholením boje za osvobození. Především je ale důsledkem zklamání které pociťují aktivisté i obyčejní lidé, zklamání z toho, že všechna tato hnutí jak se zdá nakonec proměnila svá vítězství v porážku.

V této knize jsme hovořili o omezených možnostech tradiční strategie antisystémových hnutí. Hlavním bodem je, že tato hnutí – jak socialistická tak nacionalistická – přijala v poslední třetině 19. století strategii o dvou krocích: nejdřív získat státní moc, pak změnit svět. Jak jsme již řekli, v průběhu Třiceti Slavných Let byl ve velké většině zemí dosažen první cíl, tj. získání státní moci.. Svět to ovšem neproměnilo. Hnutí roku 1968 měla všude dvě stejná témata, ať tomu bylo v zemích centra (Francie, Spojené státy, Velká Británie, Německo, Itálie, Japonsko), v socialistických zemích (Čína, Československo, Polsko), nebo ve Třetím světě (Mexiko, Indie, Senegal). Na jedné straně odsuzovala hegemonickou moc Spojených států a současně toho, kdo s nimi byl v “koluzi”, Sovětský svaz (dvě “supervelmoci”, jak rádi říkali Číňané). Na druhé straně hnutí roku 1968 odsuzovala starou levici za to, že nesplnila své historické sliby, přičemž se ovšem tato hnutí stala úpornými obhájci jejích výdobytků.

Světová revoluce roku 1968 měla na začátku ohromný úspěch. Za několik let ale bylo vše potlačeno. Bylo to tedy chvilkové vzplanutí, které ovšem zanechalo ohromné stopy. Rok 1968 především pohřbil velký liberálně-centristický konsensus, který dominoval politickému a kulturnímu světu od roku 1848 – víru v postupné zeslabování sociálně-ekonomické polarizace prostřednictvím reformních opatření státu. Přestalo se věřit, že k tomu může dojít, což osvobodilo skutečné konzervativce i skutečné radikály.

Konzervativci zahájili své kontrarevoluční tažení, kterému se říká (poněkud nesprávně) neoliberalismus. Jeho bezprostředním cílem bylo odstranění pokroku dosaženého v průběhu Třiceti Slavných Let pokud jde o úroveň mezd, instituce zajišťujících redistribuci blahobytu a také tlak na podniky, aby internalizovaly (vzaly na sebe) náklady spojené s toxickými nebo obtížnými odpady. Nemá smysl podrobně vypočítávat úspěchy mezinárodní pravice: vlády Thatcherové a Reagana, setkání v Davosu, skupinu G8, Světovou obchodní organizaci, zhroucení vlád velkých národně osvobozeneckých hnutí, rozpad sovětské zóny, a především skutečnost, že skoro celá stará levice se vzdala socialistického diskurzu ve prospěch mírně upraveného diskurzu tržního.

Dopad toho všeho na světovou levici ve všech jejích formách je deprimující a pro mnohé hluboce odrazující. Současně ale pomalu zraje jiná strategie, která dnes už začíná navracet světové levici život. Bezprostředně po revoluci roku 1968 rozkvétala po několik let celá řada maoistických skupin (většinou velmi malých). Tyto skupiny neměly dlouhý život, protože jejich jediným programem byla obnova staré strategie v “čistější”, “levicovější” podobě. Jen málokoho dokázaly přesvědčit, že to může vést k zajímavějším výsledkům, než předchozí revoluce.

Nejlépe se vede tomu, co se nazývá “nová levice”: feministická hnutí, hnutí etnických minorit (černoši ve Spojených státech, beurové ve Francii), zelení, hnutí za svobodu sexuální volby (gayové, lesbičky atd.). Všechna mají dva společné rysy. Na jedné straně kritizují hnutí staré levice za to, že opomíjela (nebo odsouvala do vzdálené budoucnosti, “po revoluci”) problémy, které tvoří jejich vlastní raison d’?tre: sexismus, rasismus, ničení životního prostředí, strach z homosexuality atd. Na druhé straně hledají nové strategie náhradou za ty, o nichž si myslí, že selhaly.

Tento boj, v němž byly podrobeny kritice falešné priority, je do značné míry vyhrán. Většina hnutí, která jsou potomky staré levice, dnes uznávají oprávněnost kritiky jejích někdejších pozic a snaží se vzít bezprostředně v úvahu boje proti sexismu, rasismu, ničení životního prostředí a strachu z homosexuality. Na druhé straně v hledání nové strategie je bilance nové levice mnohem nejasnější. Všechna tato hnutí zažívají stejné vnitřní spory, jakými dlouhou dobu procházela socialistická a nacionalistická hnutí: je třeba být reformní, tj. pokoušet se po celém světě o vstup do parlamentů a tam pak prosazovat nové zákony? Nebo je třeba naprosto a nekompromisně odmítnout existující instituce a současné praktiky? Němečtí zelení nazvali tento svůj vlastní spor debatou mezi realos a fundis.

Nicméně se souběžně s tímto tak archaickým sporem zvolna vynořuje jiné hnutí. Prosazuje nutnou vzájemnou toleranci mezi všemi hnutími; nutnost spojit síly proti společnému nepříteli, zuřivému neoliberalismu ovládajícímu svět politiky; možnost vzájemné spolupráce bez centralizované struktury na místní, regionální i celosvětové úrovni. Toto hnutí by mohlo dostat jméno duch Porto Alegre. Uvidíme, co z něho vznikne v průběhu nadcházejících dvaceti let. Na začátku XXI. století stojíme před novou celosvětovou verzí klasické polarity mezi stranou Pořádku a stranou Hnutí, Davosem kontra Porto Alegre.

Podívejme se nyní na tři klíčové prvky, které pro mnoho analytiků, o komentátorech nemluvě, konstituují onu údajnou novinku, globalizaci. Její první aspekt pro většinu lidí vyjadřuje samotný její název: je třeba být globální. Říká se nám vlastně, že dříve existovaly národní ekonomiky, které byly autonomně ovládány příslušnými suverénními státy (přinejmenším těmi silnými), jejichž hlavní činnosti se odehrávaly v rozmezí jediné země a jejichž přeshraniční transakce tedy mohly být státem omezovány. Říká se nám, že dnes už to není celých 10, 20 nebo 50 let pravda (kolik, to záleží na příslušném analytikovi). Všechno změnila revoluce v informatice a zdokonalení mezinárodního dopravního systému. Zboží i kapitál snadno překračuje politické hranice. Důležité už nejsou národní, ale světové trhy. A státy jsou více-méně mimo hru.

Jako analýza reality toto tvrzení svědčí o naprosté neznalosti historického kapitalismu, který je námětem této knihy. Minulost vypadala zcela jinak, než jak se popisuje v těchto pohádkách. Když se podíváme na minulost zblízka, konstatujeme, že dnešní situace jí je natolik podobná, že budeme mít potíže, pokud bychom chtěli dokázat nějaké podstatné odlišnosti. Protože ve světové kapitalistické ekonomice překračuje zboží a kapitál hranice už po čtyři století. Už 400 let je každá důležitá výroba nucena vyhledávat své zdroje také mimo zemi, v níž je umístěna (kapitál, výrobní vstupy, ale také často pracující a jejich základní potraviny). A už po 400 let se kapitalisté snaží prodávat tam, kde to jen jde,. tj. kdekoli na světovém trhu.

Výrobci mají samozřejmě konkurenty. Tomu se říká kapitalistický systém. Musí si tedy vést lépe než konkurence, aby dobře prodali na trhu. Představa, že se až dnes přišlo na to, že je třeba být schopen konkurence, je blouznění. Samozřejmě dnes existují takoví, co dokáží dominovat na světovém trhu svou efektivností, politickými konexemi, svou zchytralostí nebo vším najednou. Opravdu si někdo myslí, že tomu bylo ve XIX. nebo XVII. století jinak? Změnila se jen jména oněch silných zemí, míst, do kterých proudí nadhodnota nejrychleji a nejmasivněji.

Kapitalismus nikdy nezažil ani na okamžik opravdu svobodný obchod, dnes ani v minulosti. Vždy existovaly překážky volného oběhu kapitálu, zboží a zejména pracujících. Současně vždy existovali lidé, kteří se snažili tyto bariéry odstraňovat pod heslem “laissez-faire, laissez-passer”. A byli vždy jiní, kteří tyto bariéry zase stavěli, aby “chránili” svou zemi před kapitálovými toky, účinnou zahraniční konkurencí, pracujícími s nízkými mzdami.

Je třeba se podívat, kdo se staví a vždy stavěl do každého z těchto táborů. A je třeba zhodnotit politickou váhu těchto aktérů v různých okamžicích. Ti, kdo jsou nejsilnější – buď proto, že vyrábějí zboží levněji, nebo mají politické a kulturní vazby, které jim zaručují přednostní přístup k určitým klientům – si vždy přejí zrušení státních bariér (cel kvót, subvencí), aby mohli vydělávat na trhu bez jakýchkoli omezení. Naopak ti, komu hrozí na takovém trhu ztráty, volají po státní ochraně před konkurencí, kterou označují za nelegitimní, protože přichází ze zahraničí, protože tito konkurenti jsou “velcí” zatímco oni jsou “malí”; protože tito konkurenti vykořisťují svou pracovní sílu tvrději, než oni, národní výrobci poskytující svým pracovníkům mzdy na slušné úrovni; protože tito konkurenti ničí životní prostředí, zatímco oni musí dodržovat přísná omezení kladená jejich vlastními vládami.

Všimněte si, že silní výrobci se velmi často nacházejí v silných zemích. Jejich vláda má větší schopnost pomáhat jim v zavádění takových mezinárodních pravidel, která jim slouží lépe než jejich slabším konkurentům. Takže často také vyhrávají. Ale silné země mají jen zřídka zcela důslednou politiku. Mají totiž doma normálně nejen hodně konkurence schopná odvětví, ale také stará odvětví vyžadující ochranu právě proto, že už nejsou nedokáží doopravdy konkurovat na světovém trhu. Vlády, které nejtvrději prosazovaly svobodný obchod – Spojené státy ve XX. století, Velká Británie v XIX. století, Spojené provincie (dnešní Nizozemí) v XVII. století – byly vždy připraveny chránit u sebe doma ty, kdo byli slabí na světovém trhu, ale politicky silní v národním měřítku. V oficiálních postojích je vždy velká dávka pokrytectví.

Přívrženci myšlenky globalizace nicméně trvají na tom, že ve skutečnosti se dnes světový trh poprvé doopravdy otevřel. Ani to není přesné. Je pravda, že dnes existuje méně přehrad proti různým tokům než v období Třiceti Slavných Let. Neexistuje ale větší otevřenost, než jaká byla v letech 1900-1913. Skutečností je, že stupeň otevřenosti světového trhu cyklicky kolísá, a to se děje už 400 let. Je pravděpodobné, že nyní na začátku XXI. století opět vstupujeme do období relativně většího protekcionismu. Údajná globalizace se opravdu může zakrátko stát historickým fantomem.

Jestliže je to pravda, proč se ale kolem tohoto pojmu dělá takový hluk? Vždyť přinejmenším kapitalisté musí vědět, jak funguje světová kapitalistická ekonomika, pokud toho nejsou schopni vědci nebo komentátoři. O tom více-méně není pochyb, ale tak otázka nestojí. Jestliže není globalizace vhodná jako analytický pojem, velmi se hodí jako rétorika. Už dávno v tomto směru udala tón paní Thatcherová. Přišla s heslem TINA – zkratkou anglických slov “there is no alternative”, tj. “neexistuje jiná alternativa”. Toto heslo je určeno všem politikům, zejména těm v méně silných, více periferních zemích. Je to způsob, jak jim říci, že mají odstranit všechno, co brání příchodu a odchodu kapitálů, vše, co brání vstupu zboží do jejich zemí.

Ovšem pokud opravdu neexistuje jiná alternativa, hlásat to je zbytečná námaha. Ve skutečnosti se nás ale o tom pokoušejí přesvědčit právě proto, že alternativy zkrátka a dobře existují. Všem, kteří kladou odpor drtivému jhu globalizace se ve skutečnosti vyhrožuje jednak okamžitými sankcemi, jednak dlouhodobějšími tresty. Bezprostředně se jedná o politiku prosazovanou Mezinárodním měnovým fondem a ministerstvem financí Spojených států, které prohlašují, že neposkytnou půjčky ani “rozvojovou” pomoc těm, kdo nebudou respektovat povinnost nechat brány otevřené. A protože v dobách světové ekonomické stagnace (ve kterých žijeme od sedmdesátých let) mají vlády zejména v periferních zemích často zapotřebí pomoci, aby zvládly krátkodobé deficity, toto stanovisko velkých finančních institucí je opravdu škodlivé; může dokonce způsobit pád režimu. Jak je vidět, TINA je často pořádně krutý bič.

Dlouhodobě se říká stejným vládám, politickým hnutím a obyvatelstvu, že pokud nebudou provádět takovou neoliberální politiku, nebudou schopny postupovat vpřed na světové ekonomické šachovnici. To znamená, že se používá vědecká argumentace tvrdící, že skutečné porozumění ekonomických realit je uloženo v klasických dílech ekonomického liberalismu. Takto se opět navracíme do oblasti sociálních věd. Když jste četli tuto knihu, viděli jste, že považuji takovou vizi světa nejen za falešnou, ale také za nereálnou. Navrhl jsme vám vizi, která je dost odlišná. Je na vás, abyste obě zhodnotili.

V každém případě se zdá, že uvedená rétorika přinesla určitý výsledek, ale že její efekt už dosáhl maximální úrovně. Od začátku devadesátých let obyčejní lidé začali projevovat k heslu TINA vzrůstající nedůvěru a začali volit skoro všude strany, které se hlásí k levému středu. Vím, že tyto strany o sobě prohlašují, že se obrátily na tržní víru a dokonce věří i na globalizaci. Nabízejí ale trochu bezpečí, trochu sociálnější podobu činnosti vlády. To stačí veřejnosti, která se cítí ohrožena a která se pokouší chránit proti větrům vanoucím z otevřeného trhu. Od konce devadesátých let projevuje veřejnost ochotu jít dál. Tato ochota dostává konkrétní formu v onom velkém “antiglobalizačním” hnutí, kterému říkám duch Porto Alegre a jehož heslo zní “jiný svět je možný”. Tak, jako není pravdou, že je dnes světový trh historicky nejotevřenější, je ještě méně pravdou, že neexistují alternativy.

Přicházíme ke třetímu předpokládanému charakteristickému rysu globalizace: hegemonické a skoro nezpochybnitelné moic Spojených států, jediné supervelmoci, která si dělá co se jí zachce. A to, co chce se jmenuje globalizace. I zde mám naprosto odlišný názor. Podle mého názoru americká hegemonie ve světovém systému dosáhla svého vrcholu koncem šedesátých let a že od té doby se nachází v pozvolném ale neustálém úpadku. Spojené státy nemohou dělat, co se jim zachce, i když někteří jejich vedoucí činitelé si myslí opak.

Jak jsme už řekli, americká hegemonní moc byla po roce 1945 vybudována na třech pilířích. První a možná nejdůležitější byl reálný náskok, který měla velká část americké produkce na světovém trhu ve srovnání s ostatními zeměmi. Díky této své produktivní síle Spojené státy dominovaly také světovému obchodu a financím. Za druhé vzhledem ke své ekonomické moci mohly uzavřít se západní Evropou a Japonskem vojensko-politická spojenectví, v nichž tyto země hrály úlohu klientů. A za třetí si uchovávaly vojenskou převahu, proti které nebylo odvolání.

Od té doby ztratily svůj ekonomický náskok. Jak jsme již poznamenali, evropská a japonská produkce je dnes rivalem produkce Spojených států. Ty se už tedy nemohou zmocnit světového obchodu. Možná si zachovávají pozici nejsilnějšího ve finanční oblasti, ale to už nemůže pokračovat příliš dlouho. Politickými důsledky této ztráty ekonomického náskoku začínají trpět také vztahy s jejich spojenci.

Zůstává tak jedině vojenská převaha. Dominovat vojensky je však z dlouhodobého hlediska vždy obtížné, jak se ke vlastní škodě přesvědčili všichni imperátoři v dějinách. Vojenská moc se opotřebovává na třech frontách. Vytváří sama proti sobě odpor. Stojí velmi mnoho peněz. Ztrácí vnitřní oporu, když příliš stoupne její cena v lidských životech. Samozřejmě se lze pokoušet vyhrávat bitvy a současně se těmto nákladům vyhnout (to je současná politika americké vlády). To ale předpokládá schopnost neustále a průběžně kontrolovat situaci do takové míry, aby cena zůstala nízká. Velmi pochybuji, že je to možné. Vojenská moc má mimo to také sociálně-psychologický faktor. Mocnost je tím silnější, čím více všichni věří, že je silná. Jestliže tato víra vymizí mezi těmi, které se mocnost snaží ovládat, vojenská převaha se může rychle zhroutit. Ještě jednou připomeňme, že rétorika zmůže mnoho, ale sama na všechno nestačí.

Jestliže tedy “globalizace” není dobrý způsob, jak charakterizovat současnou situaci, znamená to, že není vůbec nic nového? Nikoli. Myslím, že jsme opravdu vstoupili do nové éry. Není to vůbec triumf a apogeum kapitalistického systému, podle mě je to éra jeho krize. Ta však není námětem této knihy, která se zabývá fungováním kapitalistického systému v jeho dlouhodobém historickém vývoji. Jedná se spíše o onen třetí moment každého systému, o němž jsem už hovořil, období jeho konce a jeho přechodu k jinému systému. Touto otázkou jsem se zabýval v jiné knize (L’Utopistique ou les choix politiques du XXIe si?cle (Utopistika neboli politické rozhodování ve XXI. století), Éditions de l’Aube, 2000). Jediné, co chci tady zdůraznit, je nejistota pokud jde o výsledek tohoto přechodu. Žijeme ve stále chaotičtějším světě, což je v období rozpadu historického systému normální. Jisti si můžeme být pouze jedinou věcí: současný systém nemůže dál existovat, protože v současnosti už vyčerpává své adaptační mechanismy. Co z toho ale vzejde, jaký nový světový systém (nebo světové systémy), to předpovědět nelze. Tento nový světový systém by mohl být mnohem lepší než současný, ale také o hodně horší. Předvídat ho není možné; ale lze bojovat za to, aby byl světem demokratičtějším a rovnějším, než je ten náš.

Aktualizováno ( Pátek, 13 červen 2008 )
 
Zasílání novinek
Přejete si dostávat poštou pravidelné informace o činnosti sdružení, pozvánky na akce sdružením pořádané a texty tématicky mu blízké? Přihlašte se do moderované mailové konference.