Lev Trockij si do svého deníku zaznamenal sen o mrtvém Leninovi, který se mu zdál v noci na 25. července 1935:

„Soudě podle prostředí se to odehrávalo na lodi v kajutě třetí třídy. Lenin ležel na kavalci; já jsem stál nebo seděl vedle něj, už si nepamatuji. S nelíčenými obavami se mne vyptával na mou nemoc. ‚Podle všeho jsi nervově vyčerpaný, musíš odpočívat…‘ Odvětil jsem, že jsem se díky své přirozené Schwungkraft z únavy pokaždé rychle vzpamatoval, ale že tentokrát musí být problém v něčem vážnějším… ‚V tom případě by ses měl vážně (kladl důraz na to slovo) poradit s lékaři (padlo několik jmen)…‘ Namítl jsem, že jsem již řadu lékařů vyhledal, a začal jsem mu líčit svůj výlet do Berlína; tu však můj pohled zabloudil směrem k Leninovi a já si uvědomil, že je mrtvý. Ze všech sil jsem se snažil tuto myšlenku zaplašit, abych mohl rozhovor ukončit. Když jsem skončil s líčením svého terapeutického výletu do Berlína v roce 1926, chtěl jsem dodat: ‚To bylo po tvojí smrti.‘ V tu chvíli jsem se zarazil a namísto toho jsem řekl: ‚Poté, co jsi onemocněl…‘“

Co asi může znamenat, že Lenin neví o své smrti? Trockého sen lze číst dvěma protikladnými způsoby. Podle prvního čtení děsivě absurdní sen o „nemrtvém“ Leninovi signalizuje, že Lenin neví, že monumentální sociální experiment, který svou autoritou přivedl k životu, skončil stalinistickou katastrofou: terorem a nevýslovným masovým strádáním. Mrtvý Lenin, který neví, že je mrtvý, reprezentuje naši vlastní zarputilou neochotu vzdát se grandiózních utopických projektů a akceptovat meze naší situace: Lenin byl smrtelný a dopouštěl se omylů stejně jako každý jiný, a tak je nejvyšší čas nechat ho zemřít, uložit tento obscénní přízrak, který pronásleduje naši politickou obrazotvornost, k věčnému spánku a začít se k našim každodenním problémům konečně stavět z neideologické pragmatické perspektivy.   

Lenin je nicméně stále živý ještě i v jiném ohledu: je živý v tom smyslu, že ztělesňuje to, co Alain Badiou nepokrytě platónským způsobem označuje jako „věčná Idea“ univerzální emancipace, neuhasitelnou žízeň po spravedlnosti, kterou nedokáže zničit žádná porážka ani katastrofa. V této souvislosti bychom si měli připomenout Hegelova obdivná slova z Filosofie dějin určená Velké francouzské revoluci:

Říkalo se, že francouzská revoluce vyšla z filosofie, a ne bez důvodu byla filosofie nazvána světovou moudrostí (Weltweisheit), neboť je nejen pravdou o sobě a pro sebe jako čistá podstatnost, ale i pravdou, pokud ožívá ve světskosti. Netřeba se ohrazovat proti tvrzení, že prvním popudem revoluce byla filosofie. […] Od doby, kdy je Slunce na obloze a planety kolem něj obíhají, se nevidělo, že by se člověk opíral o hlavu, tj. o myšlenku, a podle ní stavěl skutečnost. […] teprve teď člověk dospěl k poznání, že myšlenka má řídit duchovní skutečnost. Byl to tedy nádherný východ slunce. Tuto epochu oslavovaly všechny myslící bytosti. V tomto čase vládlo vznešené dojetí, světem prochvívalo duchovní nadšení, jako kdyby se teprve nyní došlo ke skutečnému smíření božského principu se světem.

Tento postoj nicméně Hegelovi nebránil ve střízlivé analýze vnitřní nutnosti, podle které se tato exploze abstraktní svobody musí zvrátit ve svůj protiklad, v sebedestruktivní revoluční teror; nikdy bychom však neměli zapomínat, že Hegelova kritika je imanentní, že v zásadě akceptuje elementární principy Velké francouzské revoluce. A naprosto stejně bychom měli přistupovat i k Říjnové revoluci: v celých dějinách lidstva to byl první případ úspěšné revolty chudých a vykořisťovaných – egalitářská univerzalita se prosadila navzdory všem hierarchickým strukturám. Revoluce se stabilizovala do nového sociálního řádu, byl stvořen nový svět, jemuž se jako by zázrakem, navzdory nevýslovnému ekonomickému a vojenskému tlaku a izolaci, podařilo přežít. To byl bezesporu „nádherný východ slunce. Tuto epochu oslavovaly všechny myslící bytosti.“

Před pár lety John Berger učinil trefnou poznámku na adresu francouzského propagačního letáku investiční internetové makléřské firmy Selftrade. Pod vyobrazením srpu a kladiva odlitého z ryzího zlata a posázeného diamanty čteme titulek: „A co kdyby z akciového trhu mohli profitovat všichni?“ Strategie letáku je očividná: dnešní akciový trh je naplněním egalitářských komunistických ideálů, všichni bez rozdílu se na něm mohou podílet. Berger podnikne jednoduchý myšlenkový experiment: vyzve nás, abychom si představili, že by dnes nějaká reklamní kampaň použila vyobrazení svastiky z ryzího zlata posázené diamanty. To by samozřejmě nefungovalo, protože, jak správně konstatuje Berger, „svastika oslovovala potenciální vítěze, a nikoliv poražené. Evokovala nadvládu, nikoliv spravedlnost.“ Srp a kladivo naproti tomu vzbuzovaly naději, že historie nakonec bude na straně těch, kdo bojují za svobodu a spravedlnost. Ironie tkví v tom, že v okamžiku, kdy byla tato naděje oficiálně prohlášena za mrtvou dominantní ideologií „konce ideologií“, je paradigmatické „postindustriální“ podnikání (lze si snad představit postindustriálnější druh podnikání, než je obchodování s akciemi po internetu?) nuceno mobilizovat tuto dřímající naději, aby oznámilo světu své poselství. Naším úkolem tedy zůstává zopakovat leninský impuls, tj. vdechnout nový život této naději, která nás nepřestává pronásledovat.

Unikátní konstelaci, která umožnila revoluční převzetí moci v říjnu 1917, nelze oddělit od pozdějšího stalinistického obratu; samotná konstelace, jež dala vzniknout revoluci (nespokojenost rolníků, dobře organizovaná revoluční elita atd.), byla později příčinou stalinistické deformace – právě v tom tkví největší TRAGÉDIE leninismu. Proslulá alternativa Rosy Luxembourgové „socialismus nebo barbarství“ skončila ironickým ztotožněním těchto dvou protikladných termínů: „barbarstvím BYL takzvaný „reálný socialismus“.

ZOPAKOVÁNÍ původního leninského impulsu neznamená tedy žádný NÁVRAT k Leninovi – ZOPAKOVAT PŮVODNÍ LENINSKÝ IMPULS ZNAMENÁ PŘIZNAT SI, ŽE „LENIN JE MRTVÝ“, že jeho specifické řešení selhalo, že selhalo dokonce monumentálně, ale že v něm byla utopická jiskra hodná záchrany. Zopakovat původní leninský impuls znamená rozlišovat mezi tím, čeho Lenin skutečně dosáhl, a polem možností, které se mu podařilo otevřít, nezavírat oči před napětím mezi tím, čeho fakticky dosáhl, a další dimenzí, tedy tím, co bylo „v Leninovi víc než Lenin sám“. Zopakovat původní leninský impuls znamená zopakovat nikoliv to, co Lenin UDĚLAL, ale to, co se mu UDĚLAT NEZDAŘILO, příležitosti, které NEVYUŽIL. Dnes nám Lenin připadá jako postava z jiné doby; nejde ani tak o to, že by pro nás jeho koncepce, jako například centralizovaná strana, představovaly nějakou „totalitární hrozbu“. Jde spíše o to, že patří do jiné epochy, k níž se již nejsme s to náležitě vztahovat. Avšak namísto toho, abychom tento fakt chápali jako důkaz, že se Lenin přežil, bychom možná měli riskovat přesně opačnou domněnku: co když je tento Leninův zdánlivý anachronismus naopak příznakem toho, že něco špatného je s NAŠÍ epochou? Co když okolnost, že pociťujeme Lenina jako něco irelevantního, „mimo rytmus“ s naší postmoderní dobou, svědčí o něčem mnohem znepokojivějším, totiž o tom, že „mimo rytmus“ je samotná naše doba, že se z ní vytrácí jistá historická dimenze?

Přeložil Radovan Baroš